II.
PODZIM.
Z kotle města přeteklého rmutem
k večeru jsem v černá pole vyběh’.
Vítr rval se se stromy a mraky,
ale lidé tady nervali se.
Ještěrky jen, žáby, myši v polích
kolem nohou klouzaly mi hbitě.
To byl klid! – I polní práce spala.
Bože, jak tu bylo – bez člověka!
Po mezích jsem chodil dlouho, dlouho – –
– – Zápas žití! Chtíti! Vyniknouti! –
Druhé tlouci! Sám se k předu dráti!
Něco být! Mít slávu! Ženy! Jmění!
Všemu říkat: pro národ se bíti...
Jaký zápas! – –
Večer byl už zcela.
Ticho! Ticho! Vůně! Měsíc! Rosa!
Pole tady čerstvo rozorané.
Měsíc siný polil zelenavě
černé hrudy. Byly ještě teplé.
26
Voněly a pára stoupala z nich
z hlubokostí dechu Matky – země.
V tichém světle nebes lampionu
vidět bylo žlutá zrnka v hrudách.
Zaseto! Má roditelko svatá,
trpělivá, dobrá, svatá Země!
V klidu velkém, jak přede mnou spala,
čekající svého jara příští,
jedna prudká ctižádost mne jala,
jediné jen chtění po zápasech:
jednou ranou moci položiti
v hroudy ty své hříšné, mrtvé tělo,
zmrviti je krví svou i kostmi,
aby símě zaseté dnes v pole
více rostlo, v hojnější klas zrálo
a uzrálé dalo sedlákovi
tolik zrní, by při jeho stole
najíst moh’ se jeden člověk chudý,
který teď kdes tápe bez přístřeší,
bez pomoci, bez chleba a chorý.
Chudým dětem 1896.
27