CESTOU.

Josef Merhaut

CESTOU.
Je mír, je svatvečer a země zlatem vzplála. Hle, v prachu přede mnou tkví dívčí stopa malá, jak vyšla z domova zde města na kraji. A z dálky, z hluboka a dojímavě dlouze to duní ze zvonů jak o ztracené touze, a chmury veliké v mou duši padají. 17 Jdu tiše za stopou – a ona v dál se tratí – – Jen v šeru červánky ty drahé sledy zlatí, a zvony sténají jak srdce pod tíží. A mně se zdá, v hloubi zdá, když smutně v kov to bušíbuší, jak někdo vzdálený by kvílel nad mou duší, ta stopa nikdy víc že s mou se nesblíží.