K CYKLU SMETANOVU.

K CYKLU SMETANOVU.
V té úzké věži, jíž je česká země kdes na pomezí vesmíru a světů, ó, Dalibore, mistře, jenž jsi hrál na housle sladké v šero kalných dnů! Zdi byly úzké. Vězení to bylo, co země rodná mohla tobě dáti, ale tvá duše byla svobodná, tvá čistá duše byla slavičí. 98 Ty’s musel zpívat i v té těsné kleci, a jak jsi zpíval! Úzké její stěny se rozléhaly echem písně Tvé, a kameny po tobě zpívaly. A k úzké věži, jíž je česká země, svět celý táhne, tvojí hudbou zmámen, a poslouchá: to hraje Dalibor na housle sladké, český muzikant! – – Ó, ty, jenž spíš, ó, mistře, apoštoli, Lumíře, pěvče, proroku a králi, teď, mrtvý, žiješ teprv životem a z úzké věže zpíváš do světa. Tvůj vidím stín... Zdi věže přerostl už, ve vesmír vystupuje, obrovitý, Tvá lýra z půdy rodné vyrůstá a dotýká se obzorů, výš – hvězd. Ty do věčnosti hraješ, králi, králi, Tvé tóny přes moře se rozléhají, a věčná píseň lidstva v díle Tvém má příznačný a slavný český tón. Ó, velký stíne, jenž jsi z úzké věže, ze země české, v nedozírno vyrost’, života radost, sílu k zápasům a prudkost k lásce zpívej v naši krev! Ať všecky křivdy, bolest ponížení tak jako ty vždy hrdě zodpovíme: zas novou písní, novým činem, dál přes malých zlobu v slavné vítězství! 99 Ať jako ty věž úzkou milujeme, však prací svojí světů dobýváme – kořeny v zemi, srdcem u svých brázd, však hlavou přes obzor, výš, v říši hvězd. 23. února 1901.