VEČERNÍ NÁLADA.

VEČERNÍ NÁLADA.
A všecko splývá v barvách zapadání, v růžovém prachu chví se přede mnou... Klobouček kdesi rozbělal se v pláni... a v dál to táhne silou tajemnou – – A v šeření se přede mnou cos chvěje – kdož ví, je přelud, mha či útlý květ – však jest, jak dých’ by květen do aleje a prchá cos a nevrátí se zpět – – To dýchlo na mne ještě jednou mládímládí, ó, černé oči, z Vašich zřítelnic! A to, co prchá, nic víc nenahradí – Vy jediná, a nikdy, nikdy víc! Náhoda, osud, určení či zdání – – ó, byl to jeden z krásných zázraků, že potkal jsem Vás cestou z nenadání a našel světlo do svých soumraků. To stačilo, že doteklo se pouze mých stromů chvíli, blýsklo v haluze, by zdálo se mi v bláhové kdys touze, že kvetou znovu – – Krásné illuse! – – Jdi, starý hochu, z cesty, jež se kloní v pažity jara, v květů nádheru! Z té drahé ruky kterak růže voní, jen tušit můžeš za svých večerů! – – Ó, dík Vám za to, že jste „bez zásluhy“ (to napsala jste v lístku jediném) mých pozdních snů květ přijímala druhý a tajemství mé skryla v srdci svém. – 60 Jen jedno jitro v máji jásající – a pak už nikdy přímo v ústrety – – A všecko, co bych chtěl Vám ještě říci, v mé duši zbude jak hrad zakletý. A z hradu toho jenom vysvobodí vždy vzpomínky, co rok dal krásného: to hledání i náhody, jak lodi se potkaly za větru přejného – – Ó, s Bohem... Mizí... Už se nevrátí mně... Jen v dálce stužku růžovou tu znám: tu na kloboučku nosila jste v zimě – a nevím, proč tak na ni vzpomínám! Ó, buďte šťastna! – Vše se v tmách už tratí – jen já to světlo nesu v srdci svém: Vás jenom tak jsem mohl milovati silného pojmu celým obsahem, tak pravdivě, tak závratně a zrale, tak silně a tak bez naděje v cíl – – A tma je už a rád bych nenadále se po lesích a horách rozbloudil. A rád bych teď šel bouří prudkou náhle a nechal v sebe déšť a vichor bít – snad proto, že bych jizvy země spráhlé rád viděl v blescích vláhu nebes pít – snad proto, abych u večer pak vlahý moh’ také bouř své duše utišit a vzpomínaje na Váš profil drahý vyhýřit mohl na vždycky svůj cit... 61 Ó, dítě, vím, Vy také procítíte tu chvíli, kdy vše mluví v předtuše, kdy vše, co zraku dennímu je skryté, plá, rozkvétá a zpívá do duše: zvuky a vůně, květy plné rosy, i dálky světly nebes vznícené – – Tu vzpomeňte si, že Vás rád měl kdosi, kdo pozdě přišel k bráně zamčené... LI. 13/7