A všecko splývá v barvách zapadání,
v růžovém prachu chví se přede mnou...
Klobouček kdesi rozbělal se v pláni...
a v dál to táhne silou tajemnou – –
A v šeření se přede mnou cos chvěje –
kdož ví, je přelud, mha či útlý květ –
však jest, jak dých’ by květen do aleje
a prchá cos a nevrátí se zpět – –
To dýchlo na mne ještě jednou mládí,
ó, černé oči, z Vašich zřítelnic!
A to, co prchá, nic víc nenahradí –
Vy jediná, a nikdy, nikdy víc!
Náhoda, osud, určení či zdání – –
ó, byl to jeden z krásných zázraků,
že potkal jsem Vás cestou z nenadání
a našel světlo do svých soumraků.
To stačilo, že doteklo se pouze
mých stromů chvíli, blýsklo v haluze,
by zdálo se mi v bláhové kdys touze,
že kvetou znovu – – Krásné illuse! – –
Jdi, starý hochu, z cesty, jež se kloní
v pažity jara, v květů nádheru!
Z té drahé ruky kterak růže voní,
jen tušit můžeš za svých večerů! – –
Ó, dík Vám za to, že jste „bez zásluhy“
(to napsala jste v lístku jediném)
mých pozdních snů květ přijímala druhý
a tajemství mé skryla v srdci svém. –
Jen jedno jitro v máji jásající –
a pak už nikdy přímo v ústrety – –
A všecko, co bych chtěl Vám ještě říci,
v mé duši zbude jak hrad zakletý.
A z hradu toho jenom vysvobodí
vždy vzpomínky, co rok dal krásného:
to hledání i náhody, jak lodi
se potkaly za větru přejného – –
Ó, s Bohem... Mizí... Už se nevrátí mně...
Jen v dálce stužku růžovou tu znám:
tu na kloboučku nosila jste v zimě –
a nevím, proč tak na ni vzpomínám!
Ó, buďte šťastna! – Vše se v tmách už tratí –
jen já to světlo nesu v srdci svém:
Vás jenom tak jsem mohl milovati
silného pojmu celým obsahem,
tak pravdivě, tak závratně a zrale,
tak silně a tak bez naděje v cíl – –
A tma je už a rád bych nenadále
se po lesích a horách rozbloudil.
A rád bych teď šel bouří prudkou náhle
a nechal v sebe déšť a vichor bít –
snad proto, že bych jizvy země spráhlé
rád viděl v blescích vláhu nebes pít –
snad proto, abych u večer pak vlahý
moh’ také bouř své duše utišit
a vzpomínaje na Váš profil drahý
vyhýřit mohl na vždycky svůj cit...
Ó, dítě, vím, Vy také procítíte
tu chvíli, kdy vše mluví v předtuše,
kdy vše, co zraku dennímu je skryté,
plá, rozkvétá a zpívá do duše:
zvuky a vůně, květy plné rosy,
i dálky světly nebes vznícené – –
Tu vzpomeňte si, že Vás rád měl kdosi,
kdo pozdě přišel k bráně zamčené...