JAROSLAVU VRCHLICKÉMU.

JAROSLAVU VRCHLICKÉMU. K slavnostnímu představení v brněnském divadle.
V tichý kraj a jednotvárný, v českých polí klidný lán, kam koberec sedmikrásek, vlčích máků byl jen vtkán, jako příval nezkrocený, zhrdajicí tíhou pout, vlil se náhle rozvířený, hřímající, rozpěněný, mistře, slova tvého proud! Nový proud byl, nebývalý, zpívalo v něm divně cos’ – skřivánek to nebyl z polí, našich lesů nebyl kos, hrdlička to neplakala, ale bouřil prudký slap, vlnu za vlnou se hnala, jásala a dopadala, kam jí kynul lví tvůj dráp. Silný proud byl, břehy trhal, a v tu českou měkkou prst z dálných niv a ze pralesů vyvrh’ květů plnou hrst, z dálných světel oslnivý hrál v těch vlnách paprsek, jiný nežli zádumčivý, zpívající, chlácholivý tok těch našich modrých řek. 94 Nových moří, velkolepých, našim plavcům neznámých, otevřel jsi, mistře, pláně, by též český zrak je stih’! Sám jsi napřed, silný, ploval, by též jiní mohli plout, statečně jsi zavesloval tam, kam cestu ukazoval myšlenek tvých nový proud. A ať kámen sebe více padal v jeho bouřný jek, stále výš a výš se dmuly vlny tvojich myšlenek! Vyhloubila, rozšířila českých toků koryta, do české se půdy vpila, zvlažila jí, zúrodnila jejich peřej rozlitá. Neb ten proud byl požehnaný, z české duše tvojí trysk’ – třeba proplul cizí kraje, vlasti své jen nesl zisk, pro ni proudit neustával široce a ze všech sil, na jejím se slunci hřával, a jí dával, jen jí dával, co z hlubin svých vylovil! – – V tichý kraj a jednotvárný přines’ nový vzlet a vzruch, český obzor rozšiřoval, mistře, plamenný tvůj duch – – Čtyřicet let života je, co čas nad tvou hlavou vlek’, ale co tu klasů zraje z práce tvojí v naše kraje, to je celý činů věk! Do pracovny myslitele, básníka, jenž celý muž, všemi svými myšlenkami spěje dnes tvá věrná druž, 95 která, orle, vyhřála se pod tvou mocnou perutí... Život muže v síle, kráse na tě ještě usmívá se z budoucnosti klenutí: Vavřín dotek’ se tvé hlavy dříve nežli šedin sníh – a náš svět se dychtiv dívá do rozlehlých plánů tvých –: mistře, a ta česká hruda, zanedbaná staletí, už se kypří, není chudá, ornicí je sladkou rudá a dál čeká osetí! Co ti přáti, osévači, nežli slunce pohody, bys moh’ jednou zem’ svou vidět plnou letní úrody, která zkvetla z tvého setí všude, kam zrak dosahá,– bys moh’ jednou uviděti, jak se pod ní bude chvěti v blaženství vlast předrahá! 1893.