U POPELE HANY KVAPILOVÉ.

U POPELE HANY KVAPILOVÉ.
Hrst popele z ciziny donesená, jak by sem s větry byla přilétla – to’s tedy Ty, nejlíbeznější žena, jaká kdy v české zemi rozkvetla? Hrst prachu, jak by z květiny tu zbyla, když uvadlou ji prsty rozdrtí. Tvůj osud: květina ve váse bílá, ve váse voníš ještě po smrti. – 42 Haničko, Hano, slyšíš mne, ó, Prachu? – – Anežko Champrosé! – To už je dvacet let: na scéně stála’s, tvář v horečném nachu, a v jemné ruce ulomený květ. V rozpacích, útlá, sladkou bázeň v hlasu, čekala’s příchod kohos drahého – Ne rytíř Caraman Tě objal v pasu: to přišlo Umění od pólu krásného. Přijala’s jeho horké políbení. Vidím Tě posud: křehká květina v zmámení plachém, v prvním rozjitření k východu slunce oči upíná – A v jeho službě šla’s pak život celý: Slunečno, rozkoš, krása, sladký smích – vše sama pro všechny, byť krvácely Tvé stopy od ran z temna mířených. V Tvých stopách vždy přec růže vykvetaly, a posud bloudí jejich prostranstvím Tvé krásné sny – ty, jež se tělem staly a do věčnosti hledí okem Tvým: Ó, Nóro! Elido! Markétko! Paní, jež díváte se v dálku s pobřeží! Bytosti s výšek hor a z mořských plání, náhrobní kámen na vás neleží: Očima Tvýma v dál jsou zahleděny ty všechny smutné paní vidin Tvých. Co asi v dálce viděly ty ženy za echa kročejů Tvých posledních? 43 Že žiješ v nich, splývajíc s věčným mořem a jasně hledíc ve svou otčinu, kde ve Tvých růžích dívky bloudí s hořem a pláčou pro zlomenou květinu – – A přece je to, Haničko, viď, krásné, tak moci zmizet v plném rozkvětu, a sotva že náš plamen prudce zhasne, být oplakáván od všech poetů – Svou vůní ještě všecky opojiti, nechat tu drahé v teskném údivu, pak v průvodu svých paní odejíti – prach, splynout s mořem v chvíli odlivu – – Hrst prachu, která z květiny tu zbyla, když uvadlou ji větry rozdrtí... Haničko, květino ve váse bílá, ve váse voníš ještě po smrti. Mor. Orlice, 5. května 1907.
44