Hrst popele z ciziny donesená,
jak by sem s větry byla přilétla –
to’s tedy Ty, nejlíbeznější žena,
jaká kdy v české zemi rozkvetla?
Hrst prachu, jak by z květiny tu zbyla,
když uvadlou ji prsty rozdrtí.
Tvůj osud: květina ve váse bílá,
ve váse voníš ještě po smrti. –
Haničko, Hano, slyšíš mne, ó, Prachu? – –
Anežko Champrosé! – To už je dvacet let:
na scéně stála’s, tvář v horečném nachu,
a v jemné ruce ulomený květ.
V rozpacích, útlá, sladkou bázeň v hlasu,
čekala’s příchod kohos drahého –
Ne rytíř Caraman Tě objal v pasu:
to přišlo Umění od pólu krásného.
Přijala’s jeho horké políbení.
Vidím Tě posud: křehká květina
v zmámení plachém, v prvním rozjitření
k východu slunce oči upíná –
A v jeho službě šla’s pak život celý:
Slunečno, rozkoš, krása, sladký smích –
vše sama pro všechny, byť krvácely
Tvé stopy od ran z temna mířených.
V Tvých stopách vždy přec růže vykvetaly,
a posud bloudí jejich prostranstvím
Tvé krásné sny – ty, jež se tělem staly
a do věčnosti hledí okem Tvým:
Ó, Nóro! Elido! Markétko! Paní,
jež díváte se v dálku s pobřeží!
Bytosti s výšek hor a z mořských plání,
náhrobní kámen na vás neleží:
Očima Tvýma v dál jsou zahleděny
ty všechny smutné paní vidin Tvých.
Co asi v dálce viděly ty ženy
za echa kročejů Tvých posledních?
Že žiješ v nich, splývajíc s věčným mořem
a jasně hledíc ve svou otčinu,
kde ve Tvých růžích dívky bloudí s hořem
a pláčou pro zlomenou květinu – –
A přece je to, Haničko, viď, krásné,
tak moci zmizet v plném rozkvětu,
a sotva že náš plamen prudce zhasne,
být oplakáván od všech poetů –
Svou vůní ještě všecky opojiti,
nechat tu drahé v teskném údivu,
pak v průvodu svých paní odejíti –
prach, splynout s mořem v chvíli odlivu – –
Hrst prachu, která z květiny tu zbyla,
když uvadlou ji větry rozdrtí...
Haničko, květino ve váse bílá,
ve váse voníš ještě po smrti.