POPĚVEK.

POPĚVEK. (Všem, kdož mají o mne strach.)
Jsem jenom poutník. Z očí mi sálá k životu láska, nohy mám pevné, vysoké čelo, hrdé jak skála, svědomí čisté a rety zpěvné. Sběhl jsem s cesty široké, všední, máte tam kolej ujetou, stíny – však já jdu v roklích a já jdu přes hroty skal, a chci být přední. Ať svět se mračí, ať po mně kopou – já už jsem hotov – nebudu jiný. Já musím výš, já musím hloub, já musím dál – však vždy jen českou, poctivou stopou! Kam že chci dojít? Svět je tak dlouhý – já neznám cíle malé a mělké. Čím že chci býti? Bojovník pouhý myšlénky české, posvátné, velké. [7] Jsem poutník, který v dáli cos cítí, kterému každý kraj světa krátký – co pak mi bouře, co pak mi bolestí kříž – já musím jíti! Ať svět se mračí, ať po mně kopou – já už jsem hotov – nelze mi zpátky. Chci vždycky dál, chci vždycky hloub, chci vždycky výš – však to jen českou, poctivou stopou! Klopýtnu třeba, najdete chyby v každém mém kroku, v každé mé snaze – však mně se cesta divoká líbí, dýchám tu volně a neznám hráze. Zdobím si klobouk polním jen kvítím, přespím noc v škarpách, probdím ji v pění. Ať svět si šeptá, že jsem v kraj propasti vstoup’, že se tam sřítím, a ať se mračí, ať po mně kopou – já už jsem hotov – pomoci není – já musím výš, já musím dál, já musím hloub – však vždy jen českou, poctivou stopou. 25./6. 1883.