* * *

Josef Merhaut

* * *
Jdu sněžnou plání k lesům výše, sníh bílý svítí – jdu tak sám, v mou duši světlo padá tiše, a jdu a na Vás vzpomínám. A v slunci planou sněhem stráně: toť mramor bílý – jaká zář! Tu láká mne to vepsat na ně cos přírodě a nebi v tvář. Zas touha tu! A duši chvátí a vzpíná po Vás ramena: a v desky sněhu musím psáti Vašeho jména písmena... Už nebe jen se dolů dívá, a mlčenlivá Zem se chví, jak ruka moje ve sníh vrývá, v těch písmenech své Tajemství! Ó, chlubím se jím, rouhač, nebi, ať v písmenech ta tajna zří, a třeba svého slunce hřeby je nezluštěné rozbíjí –: až rozpustí se sníh ten bílý, pod nimi rozkvetou fijaly, jež Vaše drahé jméno vpily, by vůní svou je dýchaly... 22. ledna.
66