I. NAŠE KOJNÁ.

Josef Merhaut

I.
NAŠE KOJNÁ.

S děckem svým v náručí – tak přišla k nám, zklamané lásky čerstvý květ. Náš synek bujný chtěl míti ji sám, a její dítě muselo v svět, za plat v ten daleký, cizí svět. Tenkrát to loučení! – Hryzla se v ret – bez slzí jako z kamene tvrz. – A šla, kam povinnost volala, hned: synkovi našemu podala prs, zdravý svůj, mateřský, bílý prs. Ale v těch očích co tenkrát jsem čet’! Na dítě naše smála se již. Kamsi však v dálku ten její hled vrhal svých blesků ohnivou tíž, hlubokou, krvavou kletby tíž. Prokletí chudoby, prokletí kast, prokletí lásky, radostí všech. A pak blesk nejprudší zřel jsem se třást v ohni, jenž modravě z očí jí šleh’, spravedliv, z hluboka šleh’: 28 V blesku tom v dálce kdes krčil svůj hřbet a spráskán hanbou do kouta lez’ ten, jenž ji, chudou, mlsavě sved’ a pak ji zapřel – zbabělý pes, vymytý měšťácký pes.