I.
NAŠE KOJNÁ.
S děckem svým v náručí – tak přišla k nám,
zklamané lásky čerstvý květ.
Náš synek bujný chtěl míti ji sám,
a její dítě muselo v svět,
za plat v ten daleký, cizí svět.
Tenkrát to loučení! – Hryzla se v ret –
bez slzí jako z kamene tvrz. –
A šla, kam povinnost volala, hned:
synkovi našemu podala prs,
zdravý svůj, mateřský, bílý prs.
Ale v těch očích co tenkrát jsem čet’!
Na dítě naše smála se již.
Kamsi však v dálku ten její hled
vrhal svých blesků ohnivou tíž,
hlubokou, krvavou kletby tíž.
Prokletí chudoby, prokletí kast,
prokletí lásky, radostí všech.
A pak blesk nejprudší zřel jsem se třást
v ohni, jenž modravě z očí jí šleh’,
spravedliv, z hluboka šleh’:
28
V blesku tom v dálce kdes krčil svůj hřbet
a spráskán hanbou do kouta lez’
ten, jenž ji, chudou, mlsavě sved’
a pak ji zapřel – zbabělý pes,
vymytý měšťácký pes.