NA OČI SOUCHOTINÁŘE.

Josef Merhaut

NA OČI SOUCHOTINÁŘE.
Tvých očí chorobných, těch velkých černých očí noc teplou, hlubokou já vídám ještě v snách, kdy koráb vzpomínek se v moři žití stočí k tvé tváři hubené, kde nikdy neplál nach. Já vídám tvoje oči, ty smutné, černé, neodvratné oči, jak zřely k nebesům a nikdy v zemský prach. A mně se vždycky zdá, jak síť té velké noci by rostla z očí tvých a krajinou šla v ráz – a jak bys nocí tou šel sám a bez pomoci, a kdesi daleko tvůj měkký sténal hlas... Já hledím do té noci, do velké, šíré, neobsáhlé noci – a ohlas kročejů a sten v ní náhle shas’ – – – Tvých zraků ledových, těch mrtvých, hrozných zraků noc smutnou, studenou já vídám posavád – a tak mi vždycky jest, jak jeden z velkých mraků těch očí mystických by na srdce mi pad’. Já hledím do těch zraků, do kalných, mrtvých, neodvratných zraků – a něco volá z nich: pojď, tak je lehko spát... 12