Ten život, který málo dává vděků –
však za to nejvíc žádá na člověku:
myšlenek šťávu, by dav žízniv pil,
a práci nocí, by z ní jiný tyl,
a morek kostí i krev vlastních žil –
ten život ty jsi, Kajetáne, žil!
Tvůj život, Tyle, – Bože, co ti podal!
Ty’s růže dával – on tě trním zbodal,
ty’s rozdal všechno – on byl k tobě slep,
ty’s lásku sil – on dal ti štěstí střep,
a hlad ti dal, kde’s žádal suchý chléb,
a místo vděku jedovatý klep!
Z těch byl’s, již v srdci s neklidem se rodí,
jež divná touha do života hodí,
a na všech cestách trhá ve svůj vlek:
byl jsi z těch psanců velkých myšlenek,
jež nepochopí jejich mělký věk,
a nad jich světlem probouzí se v skřek!
Byl’s bludný poutník na té české zemi,
již miloval jsi, ke všem ranám němý,
jež dal ti kámen, mráz a větrů hvizd.
Ty’s zoufal – člověk! Ale básník, čist
jsi ostal v srdci, přísti Vesny jist,
byť pod tvou nohou chrastil svadlý list.
To příští Vesny pro svou zem jsi čekal.
A čím víc štván jsi v jejích hroudách těkal,
tím víc ti v srdce ryl se její pád,
tím víc tě táhlo kouzlo jejích vnad,
tím’s víc ji krásnou, předrahou měl rád,
tím’s víc ji toužil ze sna burcovat.
V své doby úsvit, divný, romantický,
ty z prvních vznesl’s paprsk’ čistě lidský:
v tvém umění vřel živé pravdy kvas,
v tvých divadlech se tajil, zněl a třás
přírody české přirozený hlas,
stín českých hříchů, světlo českých krás!
Sny tvoje všechny, zklamání a trudy,
ó, české Musy kočovníku chudý,
už ukryl dávno dobré země klín.
Kde’s burcoval však, aby z temna vin
se k činu vzchopil této země syn –
dnes posud stává posvátný tvůj stín.
A žehnán všemi volá v zanícení:
Hle, obět moje, Bože, marna není!
Ó, vy, jež hřeje nové doby vznět,
umění přejte jeho zmládlý květ,
a milujte ten malý český svět,
jak já ho rád měl, hladový a bled!