Milé mým pažím, které se jím tuží
pro pozdrav, potlesk a hry a veselí,
je břímě života.
Milé těm pažím, jež vezmou, co nasely,
ne víc, ni méně – tak sluší se muži.
A nohy vědí: máme nést
života břímě, kam chce náš pán.
Odměna není a není trest,
jděme, jděme, jděme!
Ale za to svátky jsou a neděle jsou
pod přísně modrou oblohou.
Tehdy nám krátký spočinek dán,
potom dobře zatančeme.
Široké, široké plece mé,
sklenuté jako do statků vjezd,
tiše si praví: Neseme
břímě života.
Taký byl povel, a proto je nést.
Vztyčené paže též nereptají,
a nohy jdou jak volci trpěliví,
ve službě věrní – a povelu dbají.
Možná, že dojdeme mezi lesy a nivy,
a blatouchy kvést tam budou.
Tam vdechne se horký a živý pach,
v polích vypocený hrudou,
v lesích kanoucí s vůní pryskyřnou,
zralou a prudkou – a po níž žhnou
i bledé pachy v bylinách.
Milé je břímě života
hlavě mé. K pozemským věcem ji víže,
úkoly denní v moudrosti vystře,
učí, že není všední tíže.
A oči mé dbají, aby hleděly bystře
a poznaly sklad, kde jest.
Hlavě není spočinku v noci ni ve dne,
ni nedělí, svátků, ni kvetoucích polí.
Ale neříká: „břemeno bědné!“,
ale neříká: „život bolí!“
Moudrou sestrou je srdci mému,
srdci lehkomyslnému,
a shovívavý úsměv pro ně má.
Neboť srdce mé, neboť srdce mé
je lehkovážný, špatný žák,
je zmate mrak,
je svede pták,
jde, lehké, kam se namane,
ať chceme, nebo nechceme
my: hlava, ruce, nohy.
S břemenem života vzdory má,
hude si, hude,
důvěřivýma očima
pátrá – a všude
a všude a vše, co spatřilo, již musí milovat.
Ale ruce mé, mlčky vzpřímené
pod tíží života,
ale nohy mé, jež statně jdou
pod tíží života,
ale plece mé a hlava má,
já celý,
my konáme svou povinnost
věrně pozorni na povely.
Leč lehké srdce takto zní,
leč lehké srdce takto zní:
Chtěj kráčet, směj se a půjdeš!
To slyšet! a co k tanci se kráčí
s takými pomahači.
To znát! a pod života břímím
se přímím, se přímím.