MEZI ČTENÍM ČESKÉ KRONIKY.
Je minulost pláň šírášírá, nedohledná –
a každý nechá otisk tam svých prací.
Pláň pro všecky je nerozdílná, jedna,
však každý se v ní jinou stopou ztrácí.
Je po jednom poušť bez křoví a holá,
kde večer je a stín jde rozvalinou,
a když tam pak soud budoucnosti volá,
ty hlasy někde v neurčitu hynou.
A po druhém tam lesy čerstvě voní,
v tlum balvanů polední slunce pere,
že, když hlas věků budoucích hřmí do ní,
zpět odpovědí volá echo steré...
Ty stará kniho, psaná chvící rukou
kdes v šeré jizbě za bouřlivých chvílí,
já otvírám tě – a v skráň echa tlukou,
z nich něco jásá a cos teskně kvílí.
A něco praví: „Jdi – tu starou slávu
slož do písní, ať upomínkou blaží!“
Však já si řekl: „Vzhůru, chlapče, hlavu –
a v novém díle buď též jednou paží!“
11