PÍSEŇ.
To slunce tak žehalo prudce –
šlo světlo před Vámi cestou tou –
když viděl jsem ve Vaší ruce
tu ratolístku hodovou.
Ó, rozmarýn, rozmarýn tmavý – –
ó, ručka ta bílá... ó, vlasů stín...
ó, štíhlá, ó, tmavá... blesk v oku žhavý – –
Pro koho kvete rozmarýn?
Co jsem tu já? – Hlas Váš jen chytám
v hovoru ulic, tak na krátko –
a prchavé vteřiny čítám,
když kolem jdete, Pohádko –
Ó, jednou jen života spěchem
postát tak s Vámi cestou tou,
a poznat, že dálným jen echem
zní cosi ve Vás strunou mou:
to, věřte, dost bylo by štěstí,
dost pro vždycky světla v života stín! –
To jsem si říkal, když viděl jsem nésti
Vás včera rozmarýn.
17. října.
67