TEN TICHÝ ROMÁN!
Ten tichý román! – Cesta parkem tím
a v ní ty oči, jež tak sladce pálí –
ty oči, jež se vyhýbaly mým
a jež se na mne nikdy nedívaly:
a z mála tak přec román vyrůstá,
nad světa křik své kapitoly zvedá,
v něm Psyché prst si klade na ústa –
Pst, Tajemství, má černovlásko snědá!
Ta jitra, dny a měsíce a rok!
Čím jste mi byla! Co jsem pro Vás prožil!
To báseň, báseň! A do jejích slok
jsem předivo tak důvěřivě složil, –
to předivo tak tenké, tkané snem,
že chvělo se při každém zavanutí,
že slovem, potkáním neb pozdravem
jsem bál se strhati je k zahynutí! –
75
Ó, přítelkyně květů májových,
ó, družko růží, jímavá a tklivá,
ó, květinářko dobrá v cestách mých
a jak ty květy vždycky mlčenlivá,
loučím se s Vámi bez otázky zas –
já na obtíž Vám nikdy nechtěl býti –
věřil jsem ve Vás, třeba neznám Vás,
a doved’ jsem Vám vždycky s cesty jíti:
ó, buďte šťastna, buďte šťastna vždy,
vždy noste růže – já už chci jen trny,
a šťasten jsem, že v paměti mi tkví
Váš obraz v květech celý, bez poskvrny –
A zas jdu sám –
To projel jenom blesk,
a teď už zas má krajina je tichá,
zas marné touhy splývá po ní stesk,
a z obzorů to na noc dlouhou dýchá.
Však v noci té vždy uvidím, to vím,
kdes ve tmách dálky oči ty, jež pálí –
ty oči, jež se vyhýbaly mým
a jež se na mne nikdy nedívaly...
13. července.