POSLÁNÍ DO ČECH.
Napsáno za proslov ku představení v Národním divadle pražském ve prospěch Národního divadla v Brně.
V tvář mrazem šlehána a s čelem uzardělým,
sněhem, kde hluboko tkví stopa krvavá,
do vašich objetí a k vašim srdcím vřelým,
ó, bratří, přátelé, dnes blíž jde Morava –
jde krokem nesmělým, tak od přírody tichá
jak čistá jiřička, již z hnízda plašili,
a v okno paláce, kde všecko teplem dýchá,
vám klepe, maličko byste ji vpustili.
Neb těžce zemdlena je štvaním vlčí chátry,
jež v pouti za vámi jí v cestu vběhla kdes,
té chudé nepřejíc, by vyhledala bratry,
a pomoc volala, než kroj jí v závěj kles’...
Ó, slyšte, slyšte ho, ten výkřik osamělý,
jímž divně zachvěla se zimní krajina,
kde stojí uštvaná, zrak v slzách stopen celý,
a po vás, přátelé, svou náruč rozpíná.
A je cit hluboký, jímž za vámi jest hnána:
chce sestrou být, kde brat jí ruku podává,
chce býti ramenem, jímž byla vyzdvihána
by s vámi koruna svatého Václava – –
[85]
Je v jejích vzpomínkách tak velký idol jeden,
je Praha veliká, to srdce všechněch nás,
a v ní zpěv sbratření, jímž veliký lid veden
dům zlatý vystavěl si, plný velkých krás.
A ve svých modlitbách má tiché jedno přání:
by jeden paprsek z té velké krásy pad’
do mraků Moravy, by mohla v odhodlání
též slovu českému krov vlastní budovat,
krov milý nastokrát a přístřeší jen prosté,
víc láskou zlacené než zlatem cimbuří – –
Ó, bratří, přátelé, už pomoc, pomoc noste,
než obzor do mračen se více zachmuří!
Vždyť, co chce Morava, jak sami byste chtěli,
je těla vašeho a vaší duše díl,
tluk srdce jejího váš celý je, ó, celý,
tep žití vašeho a krev je vašich žil –
krev, která prolita už v mukách nastokráte,
teď kypí k životu, jenž brán jí bez práva –
a když jí srdce své a ruku svoji dáte,
své brázdy uhájí si Česká Morava!
1889.