OTCI.
V těch smutných nocech v jizbě nad podkrovípodkroví,
kdy v písních pláču prostičkými slovy,
se na mě dívá
z obrazu bledá, zrytá, žalostivá
tvář Jesu Krista.
A jak ty oči kalné, potrhané
sem na můj stolek z pološera sklání,
mně zdá se, že z nich po paprscích kane
v mou hlubou duši tiše smilování
zář svatě veliká a neskonale čistá.
A pod ním v kvítí podobizna malá:
tvá, tatíčku, tvář drahá, ustaralá
si nese vrásku,
jíž jako Jeho zryta pro svou lásku,
ač nemá věnce z hloží.
Však jak můj zrak slz duhou vstříc vám hoří,
mně zdá se, z záře, která z očí plane
Ježíši Kristu, že se nimbus tvoří
kol tvojí hlavy stříbrem posypané
za lásku velikou jak smilování boží...