NOCTURNO.
Vy fijaly nad stolem mým
ve stínu lampy rozvité,
vy, které steskem zamlklým
v mou noční práci voníte –
Ó, květy s bolem tajemným,
vy fijaly v noc vonící,
než půjdu spat, vy dechem svým
opojte duši žíznící –
ať marnou touhou šílená
jak vy se mlčet naučí,
ať hořká pravda bez jména
ji mlčenlivou umučí –
Ve vaší vůni co jsem psal,
vše smysl mělo jediný:
že šíleně jsem miloval
královnu vaši, květiny. –
A v nocech vždy se rozdýchal
květ touhy mojí zoufalý,
jenž šlapán za dne v noc bdí dál
jako vy, noční fijaly. – –
Ó, dýchejte mi ze všech sil,
ó, fijaly, mé fijaly –
květ jediný, jenž ještě zbyl
v pout osamělou do dáli...
Z pozůstalosti.
32