BALLADA FATALISTICKÁ.
V padolu černém, ve slizkých stínech, v lese hlubokém
člověka – kočku, cigána – ďábla v noci potkal jsem.
Sami jdem, sami, tuláci noční, v neznámou tiš.
Kam on šel, nevím: kams dolů, dolů. Já, k světlu výš.
„Jsi zlý či dobrý?“ pohledem ptám se, k pasu jsem sáh’.
Pekelné oči zablýskly do tmy, řekly: – Jsem vrah!
Nuž, budem bít se! Zbraň svou jsem stiskl. – Ale on šel.
Hryz’ do rtů zuby, za mnou se dlouho, dlouho ohlížel.
Křik’ z dálky: „Jdi jen! Najdu tě přece! Zavolám: stůj!
Však přijde čas tvůj!“ – „Kdo jsi, jenž hrozíš?“ – „Jsem Osud tvůj!“ – –
A v dálce, v dálce, v padolu černém, v lesích hlubokých,
kočičí šlapy tichnuly, chechtal se v tmu jeho smích. – –
33
Jdu dál a výše, utíkám k světlu z tmavých prohlubin.
Ale tam dole třese se, míhá ten stín, ten hrozný stín...
Nový Život 1901.