ČERNÁ POLE.
Aloisu Kalvodovi.
Má samostatná, hrdá země ostrovní
nad příboj města ční, ta tmavá rýha!
Můj tichý Kristus z půdy svobodné tu pní,
od bahna země k slunci ruce zdvihá.
Víš, tenkrát v podzim jak ten vítr hluchý táh’,
jak od plic města na nás byl by honěn!
Však siláky, viď, hochu, nepovalí v prach –
jdeš také k slunci, nad svou prací skloněn.
A přišel’s, bratře, za mnou v černou prsť mých cest
ne s barvou jen a s těžkou knihou mojí –
i Tebe pálil puch kupčících měst,
a srdce tvoje práhlo po pokoji –
Tak z černé půdy jedny květy vzrůstaly,
a tam, kde obzor vlní čára křivá,
kdes v mlhách duše naše duo zpívaly:
mé slovo a Tvá barva zádumčivá...
Nový Život 1901.
34