RŮŽOVÉ SVĚTLO.
Na papír chvějně se mi kmit’
růžové noční lampy svit.
Můj Bože! Dnes bdím sám a sám
a bledé světlo rozžehám.
38
Má lampo, jak to dlouho jest,
co’s viděla mé štěstí kvést!
Ó, lampo, ještě když kvet’ hloh,
v tvé záři spal můj smavý hoch.
A spali všichni – já jen bděl,
a čet’ i psal – a stráž jsem měl.
U hocha svého krásnou stráž!
A, lampo, ty, co růží máš –
sypala’s všecky – snivá zář –
dítěti mému na polštář – –
Můj Bože! Dnes bdím sám a sám,
a noční lampu rozžehám.
Světýlko z růží! Ve svých snech
jaký to slyším tichý dech?
V kočárku – tam je v šeru tich’ –
jakoby někdo ze sna dých’.
A v růžích, růžích všecko jest –
snad štěstí mé chce znovu kvést?!
Z růžových tváří dítěte,
z nehtíčků snad mi pokvete!
– – Nic – to jen v šeru růžovém
cos’ pohnulo se v srdci mém:
zas pláč té touhy po tom tam,
co do hrobu smrt vzala nám,
39
po tobě, hochu růžový – –
Spíš daleko – –
Proč lampa bdí?
Po tobě touhou hoří mdle,
zdi v světlo halí unylé,
a v šerém jeho dotknutí
cítit jen růží vadnutí. – –
Chudým dětem 1898.