JSOU SLUNNÁ JITRA...
Jsou slunná jitra, radost hoří v nich,
když alejí se útlé laně nesou...
Ó, v jejich očích celý svět se mih’!
Ó, jaká světla v očích se jim třesou!
A vzduchem jaké touhy táhne strach,
když do lesů se zase, štíhlé, vrací? –
To je ten akord, jenž mi duší táh’,
když se mi drahá Vaše světla ztrácí...
Tak v samotách to zpívá hlubokých
tou písní tichou, již svět nepochopí,
když kouzelný zrak laně zaplál v nich –
a potom zase mizí beze stopy:
Ó, věřte, listí, tráva, v květech strom,
vše chví se Vaší památkou, ó, lani –
a cos mne žene zmizet v lese tom
a stopy Vaše hledat do skonání...
22/4