CESTOU V ČERVNOVÉ NOCI.
Jdou vůně, stoupají a obětují tmám,
a voní propasti i hory ke hvězdám,
i růže stolisté, královny květů mých –
to voní královny v zahradách dalekých.
A ve tmách, ve vůních, po bledé silnici
v své touhy zamlklí jdou pozdní poutníci,
z chladnoucích severů jdou za růžemi v jih –
a voní královny v zahradách dalekých.
Ti chodci spozdění též vyšli za světla,
však místo růží jim tma v cestu rozkvetla,
jen vůni zanáší k nim vítr, jenž se zdvih’:
to voní královny v zahradách dalekých...
My, kteří bloudíme v svou zaslíbenou zem,
jen tušit můžem’ ji v hvězd plání mihavém,
tu půdu kvetoucí, z níž pozdrav k nám jen dých’;
to voní královny v zahradách dalekých – –
62
A myslím na růže, jež kdy jste nosila...
Ó, růže daleká!... Mou žádná nebyla...
Ó, vím, že pozdě jest... A jdu tou nocí tich –
A voní královny v zahradách dalekých....
29. června