NOCTURNO.
Tma od východu mávla perutí,
v růžové šero kraj pad’ bez hnutí –
je chvíle hasnutí:
požáry zbledly, země dýchá klid,
a lesy, lesy, ty počaly čpít – – –
ó, touho: zabloudit!
Teď s duše padly všechny závory,
cos letí z ní za stmělé obzory,
výš, výše na hory!
V chumáčcích padá nocí černý květ –
ó, touho: v dálky teď se zahledět,
vidět a nevědět –
Tak dívati se v tmy té těžkou pláň
a blízko cítit něčí horkou skráň
a něčí tisknout dlaň – –
A vzpomněl jsem na městskou ulici,
kde zahlédl jsem zrak Váš zářící
a v ruce kytici –
Z vesmíru květů to je skrovná část –
přec v cestu mou z ní prášek jenom střást,
jaká by byla slast! – –
13. června.
68