KDYŽ JSTE SE DÍVALA NA MOŘE...
Když jste se dívala na moře,
zrakem svým hořícím na moře,
tam dole na moře v letní čas,
v tu bezmezna, nesmírna širou líc,
na moře bez pout a bez hranic –
zda jste si vzpomněla as?
Zda jste si vzpomněla: daleko,
daleko, na břehu protějším,
77
přes šířku neznámých vod,
kdo hledá Vás, touží k Vám, volá Vás,
a v odpověď nemá ni echa hlas,
jenž zanikl ve vln doprovod?
(Ó, dojmy odvěčna, nemožna,
nemožna dohlédnout, doslechnout,
překlenout dálky, spojit břeh! – –
Těch rozměrů bez konce pochopit
tříšť jen v tu chvílichvíli, když dal Vám cit –
pak víte, co je mé touhy vzdech.)
Té touhy po květech vysokých,
po metách krásných a dalekých,
té touhy: za Vámi jít
a říci Vám... Co? To nevím sám –
to něco, co moře zpívalo Vám,
co nelze říci, jen procítit,
co neřeknem nikomu, nikomu,
jen samotám, hvězdám – a jen Vám,
Vám, dítě, jediné Vám...
Ta touha daleká přec krásna tak! – –
Vy, jež jste mořem svůj spájela zrak,
již víte, ó, víte, jak Vás rád mám!