PROSLOV
k představení ve prospěch Spolku českých žurnalistů.
Beze jména, jenom voják chudý,
bez titulů, šarže, epaulett,
pod praporec drahý, bělorudý
každý z nás se staví rád a hned –
každý z nás, kdo strženi jsme jednou
hořkou touhou po čems dalekém,
po vlnách, jež na hřbet svůj nás zvednou
a dál nesou v boji odvěkém –
Nepokoji, mládí divný ostne,
který ženeš nás v tu těžkou bouř:
větry zlé ať vlny vzedmou zlostné
a ať mraků škaredí se chmouř –
ty nás voláš, mocný hlase nitra,
v tyto stopy, svatě zářící,
jež před námi za prvního jitra
vtiskli velikých snů básníci!
Byť i život odbýval nás suše
za cítění našich mladých let,
čistý hlase, ty budíčku duše,
nadšení, ty voláš stále vpřed!
Z nás šel každý rád k té drahé práci,
odhodlaný, velkou láskou slep,
neptal se, co v cestě té se ztrácí
a kde na ní roste živný chléb.
A tou cestou jdeme stále rádi,
byť i klid měl stokrát sladší tvář –
ať si jiní za poklidem pádí,
za ně v bouř jde český novinář!
91
A v dnech zklamání a nepoklidu
nemůže nic více těšit, hřát,
nežli moci sloužit tomu lidu,
z něhož jest a který má tak rád. –
Věrný, denně, bez únavy sloužit,
celý žíti s ním a v jeho snech,
v jeho bolest celou duši vhroužit,
v srdci cítit jeho živý dech,
jeho tužby míti na svých rtech,
být s ním spojen žulovými mosty...
a za všechno k smrti míti dost:
vědomí, že pad’ jak voják prostý,
který konal svoji povinnost. –
1891.