V ulici moderní, tak rozsvětlené v šíř,
tažené řadou činžáků nadutých,
ve vkusu končícího století –
na štítu domu, jenž přec má svou řeč,
Slovačky Tvoje, mistře, zpívají
svou selskou píseň práci, radosti a Tvůrci.
V dunění města, v prachu jeho cest,
ve vzduchu dýmem prolezlém pustě,
v útlaku života, jenž jde povrchem jen,
slyším, jak barev Tvých píseň třepotná
na zlaté půdě svého domova
si zdravě chválí staré ctnosti žen:
– Ó, děti srdcem, myslí, oddanou duší,
ó, ženy modlící se, které bezmezně
osud svůj kladete v ruce boží
a měkce tak vložený jej tam vidíte,
jak Jezulátko spí v rukou Madonny –
vy, které slyšíte slovo boží,
s modlitbou vstáváte, usínáte s Bohem:
ó, Slovačky mé, modlete se za nás,
za naši zemi, za její čistotu
a za jejích žen silné pokolení!
– A vy, jež jste upiaty ku tvrdé práci,
od rána do noci sehnuty těžce,
vyhnány z ráje, a přece v ráji země – matky,
ó, stařenky, po jejichž vysedlých bocích
usedá Starost o dům a syny,
ó, královny mozolů, přádla a hrud –
dumavý nápěv svých kolovratů
oblakům vtiskněte, větru a slunci,
jež nad vámi přechází den co den:
ať ke všem zápražím českých domovů
po jeho paprscích splývá a volá
do srdcí žen ta vaše píseň
píle a práce!
– A v radosti své se ukažte také,
v tom bujném veselí slovácké krve,
v čistém a prudkém, jak z přírody roste,
bez hrází pokrytství, bez želez módy,
bez falše, která se po jiných strojí,
v domácí haleně, v domácí řeči –
ať od věků do věků jde rozmar váš,
ať tančí a zpívá a výská a volá,
jak po práci hřeje jiskrná radost!
Ó, královny mozolů, přádla a hrud,
svatá je práce starostlivých žen!
Zpívejte, domy své prozařte bílým štěstím,
čistá je radost pracovitých žen!
A ze hrud starostí, nad prach dnů všedních,
skřivánku, duše ženská, třepotavá,
k nebi se vynes výš a výš k Světlu! –
Tak zpívá, mistře, v ulici moderní,
tažené řadou činžáků nadutých
ve vkusu končícího století –
ve štítu domu, jenž přec má svou řeč,
Tvých barev symfonie slovácká.