OtčeOtče, odpusť jim!
Luk. 23, 34.
Den zločinu – den slávy... S Golgaty
kříž potupný jak strašidlo se zdvih
a jako zlosyn všemi proklatý
muž visí na něm zmučen, bled a tich.
Skráň bodá trní, všecko samý bol
a vůkol hluk a smích se rouhající.
Muž kříže slyše ryk ten mstivý kol
rty svoje otvírá. Chce cosi říci.
Co řekne? – Bude lkát a žalostnit,
až všechen bol v řev zoufalosti vyzní?
Či počne osudům svým zlořečit
a klnout katům v nevýslovné trýzni? –
Ach, kdo jsi koli, slyš a obdivuj,
co mučedník v svém hoři volá nyní:
On modlí se! On prosí: „Otče můj,
ty odpusť jim; neb nevědínevědí, co činí!“
30
Ó dive lásky věčně dojemné!
To vzdech že lidského byl trpitele? –
Tak mluvit může v muce nezměrné
jen láska z lepších světů, jen Bůh v těle.
Však i jen z těch slov tebe poznávám,
ty na Golgatě zhaslý v krve nachu;
i z nich již rozumím, žes přišel k nám
jsa něčím víc než my, my dítky prachu. –
Ó reku kříže, dosud zlý je svět;
ta láska tvá nás rozněť v odhodlání,
že také my chcem tiše odpouštět,
ať sebe hůř nás křivda blížních zraní.
Vždyť láskou jen, jen láskou dokážem,
že vskutku žije v nás duch tvůj, ó Pane;
a tak jen kdys, až v hrobě oddechnem,
den vítězství, den radosti nám vzplane.