„Nic, jen ta bible, jenom ta jim zbyla,
jen tu si retovali z bouří zlých!“
Tak římská zášť si ondy ulevila,
tak žluč svou vylila si v šklebný smích.
A jak se nesmát? – Co jen šperků hostí,
co rouch, co obrazů, co soch má Řím,
co divných relikvií, svatých kostí, –
a my? – Ta bible chuďas je nám vším.
Jak smíchu odolat a také – vzteku! –
Tak věrně v persekucích nesčetných
se přičinili za veselých věků,
by přemohli tu hroznou knihu knih;
ji pálil, stíhal, tupil vášní zmámen
kde jaký Koniáš a zuřivec – –
a nadarmo! – Nic nezmoh vtip ni plamen,
ta bible z pohrom všech nám zbyla přec.
A nesestárla ani v době naší!
Jak nemá vyznět v pláč i smích i hněv?
Ta kniha podnes působí a straší,
je podnes zdrojem vzpour a kacířstev.
Když majestátně svatá církev vstává,
by rázně uhájila Boží řád,
hned repce bludařstvo na útisk práva
a bibli za štít zdvihá napořád.
A kdo tím vinen? Kdo tou knihou žije?
Kdo seje u nás svár a ruší klid?
To jsou ti odpadlíci tvrdé šíje,
ten evanjelický, ten slepý lid.
Ten klatou paměť Jana Husa slaví,
ten kacířům všech zemí vzdává čest,
ten vždy se proti matce církvi staví –
a její věrné kněžstvo má to snést?.....
Tak štve, tak roní slzy krokodilů
vše zdárné žactvo otce Loyoly. –
Nuž, buďsi. – V Kristu máme my svou sílu
a nás ten jed už dávno nebolí.
My nádherou tvou pohrdáme, Říme!
Nás leda hrůza nad ní zamrazí.
Náš poklad bible. Tou se spokojíme.
Ta soudí tě. A ta tě porazí.