Stesk.
Je neveselo po Sionu;
suď upřímně a splakal bys.
Vše zdá se pomalu již v skonu,
co bylo naší chloubou kdys.
Proč plálo dědův srdce vřelé,
to chladně se teď opouští
a v chrámích v těch teď kazatelé
jsou jako hlasy na poušti.
Duch dobrý mezi námi zmírá;
a vůkol do statků i chat
i v Husův lid se heslo vtírá:
Nic nevěřit! Nic nedoufat!
Co věčnost? Bůh? Co svatá snaha?
Co vroucích zbožných citů vznět?
Jen peněz víc! Jen zde víc blaha!
A po nás aťsi zhyne svět!
Tak upadáme. – Není vzdechů
kdys slýchaných v tmách žalářů;
než, kam se děl vzlet starých Čechů
i tolerančních písmařů?!
Ty zdatné dávné trpitely
dnes kdyby z hrobů vzbudil Bůh,
ti zžasli by a zaúpěli:
Ó potomstvo, jak schud tvůj duch!
Co zbývá věrným? – K pravdě Boží
tím věrněji i dál se znát,
78
a nechť se vzdor a zrada množí,
přec neklesnout a vytrvat, –
a na onu se těšit chvíli,
kdy řeknem jsouce u cíle:
My vítězství se nedožili,
my padli, ale zmužile.