Kalich.
Kalichu, kalichu,
proč mé oko slzí,
zřím-li tě zírat kol
s chrámů, našich tvrzí?
Proč v srdci ukryto
kvílí a bouří to:
Bože, vstaň! Tas svou zbraň!
Bože pomst, přijď brzy?!
Kalichu, kalichu,
kterak nelkát žalem!
Druhdy zdroj smíření
lil jsi z krajů palem.
V nebeskou otčinu
lidskou zvals rodinu;
náš však věk úšklebek
má nad králův Králem!
14
Kalichu, kalichu,
kterak nesplakati!
Kdys tvá zář Evropě
znala plápolati.
Temnota prchala.
Pouta se trhala.
Nyní Čech rob je těch,
co jsou otcův kati!
Kalichu, kalichu,
hněvy duši střebou.
Otcové v slasť i žal
brali lesk tvůj s sebou.
Ten svítil v porobu,
do psanství, do hrobů.
Teď i pych vlastních tvých
pohrdat chce tebou!
Kalichu, kalichu,
smutek tebe cloní.
Černý mrak zdvíhá se
tam, kde Mstitel tróní.
Než, – při všem úkoru
duch starých Táborů
ve dnův trud doposud
z věrných srdcí zvoní.
15
Kalichu, kalichu,
klenote náš svatý!
Nemáš nám vyrván být
zrádci ani katy!
Věrně tě zdviháme!
Škůdcům se nedáme!
Však ty zas zářný jas
vneseš v města, v chaty.
16