Poctivec.
Ach, zvláštní to muž! Mnohým příslovím byl,
jak málo mu nebe zde přálo;
tak věrně, tak krušně tu lopotil
a přece znal blaha tak málo!
Než, ať ho kdo litoval, ať se kdo smál,
vždy úsměvný klid jemu ve tváři hrál;
vždyť měl při tom veliké bohatství přec:
Byl poctivec.
Na výsluní života mohl se hřát,
moh’ květ trhat z rozkoší sadů;
jen při pravdě neměl tak urputně stát,
měl míti víc chytrosti hadů.
Než, on radši trpěl; on nezalkal;
on věren až do konce vytrval;
vždyť jednu v tom slavnou měl útěchu přec:
Byl poctivec.
51
Česť u světa nezískal žádnou, jen zášť;
proč neuměl zapírat barvu?
Proč nedoved’ po větru točiti plášť
a tvář ukrýt v lichotnou larvu?
Než, ať si byl od mnohých zpozdilcem zván,
ač – trpitel – od hoře k hoři byl hnán,
on jeden řád nad jiné čestný měl přec:
Byl poctivec.
A v náhlé když smrti pak zastenal,
vyznávaje hřích svůj a mdloby
a dětem když naposled požehnal
a odpustil lidem jich zloby,
tu kvílil sic nad otcem siroty bol;
než, záhy se zjasnilo v zármutku kol;
vždyť slavné jim zanechal dědictví přec:
Byl poctivec.
Už na hrobě věrného narostl drn,
duch jeho však žije tu stále;
ten sprovází potomstvo žehnání pln,
ten těší a volá i dále:
Byť k nohoum ti svět všecku slávu svou klad’,
byť snášel jsi příkoří, hoře a hlad,
aj, naposled upřímné zvítězí přec!
Buď poctivec!
52