Jsem evanjelík! – toť čestný můj řád,
má chlouba, mé po otcích věno,
a sketa ten z nás, kdo by nehájil rád
to dobré, to poctivé jméno!
Ať hyzdí je Říma nám zloba a pych,
ať má pro ně nevěra vyžilců smích, –
kde pravda, tam vždy bude ctěno.
Což neznáte původ můj, křestní můj list?
Tím Boží ta charta je zlatá,
ta Bible, z níž vždy bude lidstvo si číst
svůj řád, svoje práva tu svatá.
A té její královské litery blesk
ať kamkoli šlehne svůj zářivý lesk,
tam palácem světla i chata.
Či ptáš se kdo, vida ten prostý můj ráz,
kde předci mí zapsáni stojí?
Nuž, sečti ty chrabré, jež Kristův kdy hlas
ved k svatému pro pravdu boji,
to od dob, kdy mučil je Neronův kat,
až k časům, kdy vítězil husitský mlat,
a ejhle, toť předkové moji.
A chceš-li kdo rodinný poklad můj zřít,
aj, viz zde ten kalich v mých rukou!
V něm perlí se smíru a svobody třpyt,
Syn slávy jej skyt’ mi svou mukou.
Kdo z lidí mé svědomí poutati smí?
Aj, královské kněžstvo – to všickni jsme my,
jimž srdce tu pro Krista tlukou.
Snad ptáte se, jaký v tom století třtin
můj prapor, mé barvy, mé heslo?
Já toužím, by lidstvo zde z popele vin
jak fénix se ku světlu vzneslo.
A k pravdě a k dobru vždy nezlomně stát
a třebas i život zde za bratry dát,
ta česť mi je nad králů křeslo.
A chcete kdo viděti otčinu mou?
Toť mučedlnická ta země,
kdež válčilo s tyrany, se lží a tmou
tak čacky kdys Čechovo plémě.
A jednou až v té budou ve hrob mne klást,
pak druhou a slavnější naleznu vlast
tam v nebeském Jeruzalémě.
A proto ať směje se nadutě vstříc
mé chudobě nádhera Rómy,
bychť neměl jak předci mí za skrýš tu nic
než lesy a skalnaté lomy,
já dovedu všecky ty úsměšky snést;
mou pýchou mi skvost evanjelia jest;
co bez něho církve a dómy?
A proto jsem hrd, že jsem evanjelík!
Toť česť má, má chlouba, mé věno
a sketa ten z nás, v němž nebudí dík
to dobré, to poctivé jméno!
Ať hyzdí je Říma nám zloba a pych,
ať má pro ně nevěra vyžilců smích, –
kde pravda, tam vždy bude ctěno!