Čeští písmaři.
Znáte je – ty drsné zjevy
z dob hořkých robot, han a běd?
Tam v duši svatý žal a hněvy
a v oku chrabré víry hled?
Srdce jen pro pravdu Boží jim tlukou,
Písmo – to poctivou mozolnou rukou
třímají nad české poroby mukou
při pluhu, před pány, v žaláři! –
To bývali čeští písmaři.
34
Znáte je – ty znalce Slova,
jak mečem Ducha soků pych,
jak vtipy kněžstva papežova
vždy vhánět znali do úzkých?
Před soudy, pouta kde hrozí a rány,
citují Písmo jen na všecky strany,
často i chorálem překvapí pány
klidně a s úsměvem ve tváři. –
To bývali čeští písmaři.
Znáte je – lid nuzný, prostý?
Jsou psanci svému národu,
a přec jen lidstva svaté skvosty
vždy hájí oni: svobodu.
„Vari, my nebudem porobky Říma!
Vari, co ducha kde v okovy jímá!“
Tak z jejich hrdel a chýší to hřímá,
ať si je tepe svět po tváři. –
To bývali čeští písmaři.
Znáte je – ty kněze z chýší,
to „apoštolstvo holoty,“holoty“,
jež slzou psalo v temnu skrýší
v hruď lidu odkaz Jednoty?
Po sklepích, doupatech, za bouřných nocí,
kolem ať slídili mstychtiví soci,
proroctví naděje hlásali s mocí,
jisti, den lepší že zazáří. –
To bývali čeští písmaři...
35
Jich ducha dítky vymírají,
anebo pláčou potichu,
tak mnozí tím že pohrdají,
co otcům bylo za pýchu.
Avšak i těm ze slz naděje zírá,
z bolestí, jimiž věk tento se svírá,
v plápolu novém až zrodí se víra,
duch národa zas že se rozjaří
a zas budou čeští písmaři!