Jsme cizáci prý v českém kraji!
Jsme cizáci prý v českém kraji,
my s vírou svou, my s kalichem!
Tak staří škůdci o nás bájí,
tak pomlouvají s posměchem.
Ó prohlédáme báj tu mstivou
a odmítáme výtku lživou
jen s útrpným vždy povzdechem.
Ač – byť i pravdou bylo rčení,
že jsme tu cizí rostlina, –
snad proto lží přec pravda není,
že zjevila ji cizina?
Než, v pravdě není o tom sporu,
že naší církve, našich sborů
kolébkou jest jen otčina.
Což ten meč Ducha – slovo Páně –,
jenž Mistrem Husem blýskl v tmy, –
když národu byl vyrván z dlaně
v dny bělohorské pohromy,
kdo zdvih jej z prachu v lepším čase?
Kdo bojuje jím podnes zase?
To náš je tábor! Jsme to my!
Ta hesla Bratří, že jen vírou
je v Ježíši smír svědomí
a On jen že nad církví širou,
ne člověk pánem býti smí, –
61
snad pravdy ty v nás odumřely?
Kdo jimi podnes Římu čelí?
To náš je Sion! To jsme my!
A tak ne vetřelci, – – my byli
a jsme rod český, z ducha těch,
jenž slavnou kdysi učinili
zem kalicha a Písma z Čech.
Jen odkaz jejich nezrazujme!
V jich duchu bojujme a stůjme
vždy věrně, v poslední až dech!