Pravda zvítězí, ale kdy!
„Věc pravdy je svatá a zvítězí,
to nemějte žádného strachu;
63
ta nad zlobu, žaláře, řetězy
vždy v novém se povznese vzmachu.
A byť i vzdor hlupců neb nepřátel vztek
ji ušlapal třebas i na dlouhý věk,
však pravda ta zas vstane z prachu!“
Tak řeční se bouřně. A vznětlivý dav
on nadšenou pochvalu tleská
a ze srdcí jakoby plála i z hlav
zas bývalá statečnost česká.
Než, myslíš, duch lidu že skutečně vzplál?
Jen popatř, vždyť živoří, dohnívá dál
vše zítra, jak hnije to dneska.
Dál tisícům sobectví dravé je vším
a zisk jenom urvat – toť nebe.
Dnes vzývá se Hus, zítra vzývá se Řím,
nač, ubohá pravdo, dbát tebe?
Tě hájit a nezradit? Radši los běd?
Ach, za krajíc prospěchu přemnozí hned
by prodali Krista i sebe.
My ne tak, ó bratří! – Ne chytře se krýt!
Ne schvalovat úskoky zrádné!
Ne za dobrou věc nechat jiné se bít
a přihlížet v chabosti chladné!
My musíme za pravdu do boje,
druh za druhem, všichni, kde kdo je!
Pak zvítězí, jinak – padne.
64