Buď vroucí Hallelujah provoláno
a vděčné zpěvy zvučte k výšinám!
Co dlouho již zde mnohým srdcem přáno,
co bylo touhou věrným rodinám,
to splněno, to nyní dokonáno:
již zdvihá se tu nový vlídný chrám,
jenž hlásá nade vším dnů našich trudem,
hle, my lid kalicha že jsme a budem.
Co bouřných dějů přehnalo se krajem
od zdejších Slavníkovcův hrdých dob!
Co bojů zpustošeným českým rájem!
Co po husitských rovech, hrůz a zlob!
Jak neplesat i pak, když z vin se kajem,
že otevřel Bůh bývalý náš hrob
a ved’ nás z něho na výsluní práva
a pravda Boží zas že naše sláva!
Než, vykonala vše již víra činná
tím dílem zde a díků hlaholem?
Bůh velik. Smíme slavit Hospodina
snad chvilkovým jen citů plápolem?
Nám, lide Boží, stavba ještě jiná
je stálým nejsvětějším úkolem:
My svatyň krasší chrámů všech, jež známe,
dům duchovní den ze dne stavět máme.
Kde k němu stavivo? – My sami, sami,
jichž věčnou skalou Pán na výsostech.
Kde kněží? – Všickni my, jimž temnotami
blesk posvěcení z Boha v duše šleh.
A oběti? – To jsou ty svaté plamy,
jež hoří na oltářích srdcí těch,
jež přemohla ta nezměrná, ta čistá,
ta božská láska velekněze Krista.
Kde v boji života lid mužně stojí
vždy věren Bohu v štěstí, v neštěstí;
kde v moci Páně a ve světla zbroji
se směle čelí tmě a neřesti;
kde láska svatá srdce k srdci pojí
a bližní s bližním cítí beze lsti, –
tam před očima duše oslněné
ta nejskvostnější svatyně se klene.
Tu nadšeně nechť Sion všechen staví,
tu dál teď buduj, sbore Libický,
vždy s celým srdcem, věrně, bez únavy,
s touž silou, jak ní vřel duch husitský!...
A pak až v smrti klesnou naše hlavy
a necháme svých prací na vždycky, –
my stanem šťastni v toho chrámu záři,
kde Hospodina spatříme v tvář tváří.