MĚSTO V MLHÁCH.
Již dojíždíme. Za chvíli
vlak továrnickou projde čtvrtí,
a čpavým kouřem zakvílí
hlas píšťaly. Stroj, jenž si drtí
mlhami cestu, zastaví!
Den ospalý jest. Unaveně
mží řídkým deštěm na mou tvář
podzimní sprška míň a méně,
a svítilen jen matná zář
mne vítá v pustém perronu.
To jitra jsou, kde ztraceno je
vše minulé a základ s tím
pro příští život, příští boje...
a všecko je zas zbytečným,
co srdcem kdysi bouřilo...
Zde není místa pro nadšení,
jen vyjetou dál kráčet drahou,
za jeden peníz vše se cení,
i lež i pravda, s lepší snahou
si koketuje veřejnost!
A já, když kráčím bez opory,
dav naposled už s bohem snům,
teď cítím v srdci mizet vzdory,
jak stříkaly by morfium
v ně ruce, kterých nevidím...
22