ÚVODNÍ SLOKY.
Napadal hustě první sníh, spousty ho leží v závějích, snesl se s výšin strmých hor, bělá se, kam sahá lidský zor. Vzpomínka teskní v srdci mém... Bloudím zas dálným domovem, bělostný příkrov dokola tisíci jiskrami plápolá. Duše má ráda prodlí tam, kde hoří mládí drahokam, myslivna skrytá v lesů zeď útulným životem dýchá teď. Vidím se v dálkách... Hošík jsem, do školy chodím za lesem, uličník, před nímž svatým nic, bez příčin dávám se do pranic. Za naším domem roste dub, bleskem je zdraný jeho trup, větvemi hrdě mává však, bez bázně svobody nosí znak! 7 K onomu stromu žití mé spjaly kdys rety otcovské, není mi dáno líně žít, o svoje místo se musím bít. Stojím jak dub ten na stráni, přede mnou život uhání, vítr mne chladí v boji tom, padnu, až skácí se onen strom! Napadal hustě první sníh, spousty ho leží v závějích, snáší se s výšin strmých hor, polámal větve a ztišil vzdor... 8

JARNÍ ILLUSE.
Je to zas jarní den svěží a čistý, celý, jak jitro jen bývá, nesměle mladými květy a listy a zlatem jehněd se dívá... Láska jde přírodou! Veliké Příští jakoby vanulo světem, poslední krůpěj se v démanty tříští, stráně se bělají květem... Nikdy mít nebudu, co jinde vznítí jaro snad ve srdci cizím, ale to s povděkem přijmu, když svítí leskem svých paprsků ryzím! Rád uzřím po bouřích jaro své klidné o naděj, o lásku chudší, přinese pro mne též vzpomínky vlídné, s životem smířit se učí! 9

PARK V ZIMĚ.
Den smutný na konci únoru, den umírání to pravý... chlad opuštěnosti vlá s úhorů a z nemocné, povadlé trávy. Ó marně se slunce ve mraku do těžkého zlata teď skrylo, do budoucích jara zázraků tak příliš daleko bylo! Zde korový domek labutí! Tu lekníny splývaly tiše... dnes havran jen mávne perutí, pták ve snách zakleté říše. Dnes nevzbudí světla záplava, v níž dálná se koupají pole, ni jediný kvítek... třaslavá se ostřice v pláni chví holé. A dál sype vichr zběsile sníh v chomáčích na všecky strany, jak sražené slzy bez cíle by byly to po světě hnány! 10

JARNÍ VEČER.
Zas v polích sám jdu pěšinami, je večer jarem zteplený, zvon slyším bíti s věže známý a lesů šumět hřebeny. Ve vzduchu leží tolik něhy, a dálky vzplály v ametyst, na rozlitých vod nízké břehy se anemony zachyt’ list. Žab na sta večer z bažin kváče, je prostřen jara gobelin, tu pozdní slunce budí spáče, hle, motýl zbloudil do pastvin! A někde zpívá ženským hlasem za hvozdy táhlá ozvěna, snův zimy, která zapadla sem, je slední strofa dosněna. A širých polí měkké plateau se mírně vlní do dálky, zde západ taví hroudy v zlato, ó květy sladké fialky! A děti si zas hrají v písku, a písní zvoní každá mez, dvé milenců jde ruce v stisku, tam, kde se v stínech stmívá les... 11

ZBOŘENÉ DOMY.
Ty domy zbořené jak ranou hlubou zejí, ve věčný ulic hřmot svůj chladný šíří klid! V nich trámy zbylé vždy dělníci uklízejí, a v prknech, reklama jež umí oživit, o dávno zašlých dnech už klidně mohou snít! Jen stěny nehybné, jichž barva otřískána, zde trčí do vzduchu. Jen kulissy a v nich klam smutný viděti, když hra jest odehrána, a herce bezděčné už zapomnění sníh ve chvatu zasypává do hřbitova lích. Zde byly arkýře. Tu jizby plné tepla a výše bídy chlad. Kdo projde, vzpomenuv těch, kdo tu pomřeli, jichž zrak už jiskrou neplá, kdo kouzlo chápe teď těch snivých večerův, jež přítmí pouštěly do zlatých dětských snův? Co zde je prožito, je v nic už zahrabáno, jak někdy v hřbitově, když bývá přeplněn, zas jdou ho překopat a v Přítomnosti ráno prach dávnoletý padá ze dřevěných stěn, prach rodů vymřelých, jenž byl tu usazen... 12

SOBOTNÍ VEČERY.
Sobotní večery na dvoře umeteném, já cítím sváteční váš klid sem v duši vát, zde v městě, šíleně kde v před se všichni ženem sil v krajním napětí, nás požitků štve hlad. Ó ticho kouzelné, jen chvílí přerývané písknutím holoubat pod střechou dřevěnou! Mír práce skončené tak sladce v duši kane, když mraky osudu se v dálky přeženou... U kolny zamlklé, kde seno voní, stanu, kol stájí vlhnoucích jdu, z komor přivřených, kde vlasy děvčata si rozčesala k ránu, v hovoru tlumeném se ozve ženský smích. Kdes ještě s nákladem vůz kolébá se z polí, a zvonů akkordy se vzduchem ladí již... Klid! Volá každý z nich, jsou přichystány stoly, nadějí červánky, hle, hoří v noční tiš... 13

PO DEŠTI.
Po dešti bylo. Rozmoklou zemí stíny se plazily zvětšené již, kol zahrad veských kráčel jsem němý, vonná noc dýchala do duše tiš vzbouřené kdysi... Plachty noc táhla na větve, listy, se kterých kapky se sklouzaly v zem, hrušněmi vítr zahrával čistý, ozonu vlny se tříštily sem, pršelo v dálkách. V olšinách hučel stavidly říčky v korytě zbotnalém dravý zas proud, ospalost lehká třásla mně víčky, za lesy zahvízdnul jisker dště troud vídeňský rychlík! V katafalk modře průzračně jasné, kde pluje krvavý měsíce štít, v záhonech slední vůně až zhasne, pochovám lásky své ztišený cit, v pohádkách Léta! 14

SONET HRADECKÝ.
Kraj v mlhách slitý... dlouhé lány polí, jež k návrším se táhnou, zmlkly teď, jen vítr zalká prudce nad topoly a prchá dál, kde v neurčitou šeď plá rudou barvou chalup nízká zeď, kde hrušní vršek tmí se posud holý... Má dálka tady ssinalou vždy pleť, a smrti stesk jde uvadlými stvoly. A ohlédneš se. Zpátky jdou to pluky, krok odměřeným tempem v půdu zní, a nevíš, jak tě záchvat chytne prudký, jdou z cvičení to řady poslední... Mrak po obloze zvolna v dálku plove a slunce hasne v křížích u Sadové... 15

PO ŽNÍCH.
Na polích zoraných, jež nezlatí už klasy, kouř dusivý se plazí v sklenný, čistý vzduch, a v zaschlých příkopech, kde zvadlé hnijí řasy, zas třpytnou ocelí se blýská těžký pluh. Je smutno zadívat se za večera v pole, jež v dálce ztrácejí se v kalném oblaku, když písně pasaček už tichnou v pláni holé a jako k loučení zní zvony v soumraku... Po cestách rozjetých jdou v bílých vlnách stáda a vozy poslední se minou v aleji, mha první, studená, na kola rosou padá a bičů práskání se ztrácí táhleji... A země oddychlá, ta stará matka bohů, je setbou těhotna a nový dřímá sen, ta vůně nasládlá jde těžce z žlutých stohů, jak byl by každý klas v nich slzou orosen! 16

V JESENI.
Ve chrámě venkovském, kde sloužena mše ranní, jsem stanul dívaje se z oratoře v dál, kde velké rybníky se leskly tichou plání a slavné rekviem kde někdo Velký hrál... Jdou teplé večery a chladná po nich jitra, dnes ještě vesele ti v pozdrav cvrčí mez, však šedým přímrazkem kraj zatáhne se zítra, a listí na stromech už zhoubná tráví rez. Teď scény účtuješ, jež léto přálo tobě, to léto vyžilé, jež pampelišek lán ti žnouti nechalo na velikém tom hrobě, kam přelud slunných dnů je navždy pochován! A ty, jenž nedoufáš už od života pranic, a chladným přívalům dáš bíti v okna svá, se přece zachvíváš, čad ohořelých hranic do prsou proniká a v hruď se zarývá! 17

NAPOSLED V LESE.
Já naposled šel rozloučit se s lesy, když s polí zoraných chlad vlhký vál, a napadlého listí žlutou směsí vzdech agonie zvolna dozníval... A přede mnou se holubi již zdvihli, ve vzduchu zašuměl jich dlouhý šik, na obzoru řad modřínů vstal štíhlý a kontury své v sítnici mou vstřik’. A z mezí smuteční šla květů vůně, sen velkých hřbitovů v nich roztříštěn, ó žhavé pánve západů, ó tůně, kam zašlých dnů je přelud pohroužen! Teď sténavá jen hudba vichru zazní ve tmavých vršcích stromů zvážnělých, les celý tone v spadlých listů lázni a hrdliček již zmlknul jasný smích... Tma řítí se mně ve zrak... Tepny buší tu zrychleně, jak praská jehličí, až přijde jaro, jež les v dálkách tuší, zda moje touha s ním též vyklíčí? – 18

PŘI ČTENÍ STARÉ KRONIKY.
V mou duši zemdlenou ty záříš, anděl čistý, ó dívko, přes kterou dvé přešlo století, s úsměvem lahodným mne vítáš mezi listy, jež tichou idyllou vždy budou šuměti. Čtu, suchý kronikář jak odbyl tebe zkrátka: víc neznal povědět, než to, že uvadlas’, když teprv začala tě báje poutat sladká, jež zve se životem, – jak nedozrálý klas. A vidím postavu tvou dívčí často v snění, tvých vlasů hebkých proud se vlní po šíji, jak v slunci planoucím se v ryzí zlato mění, ty sama poupě jsi, jež v květ se rozvíjí. A kráčím s tebou v sad, kde stará jabloň kyne, a v pole, do lesů, kde večer zněl tvůj zpěv, než navždy odešla jsi v kraje nehostinné, než kamenný skryl hrob tvé mladé krásy zjev. Že špína všednosti se nedotkla tě, věřím, tys vážnou matronou být nikdy neměla, když láska blížila se srdce tvého k dveřím, ty májovou tu zvěst vyslechla’s nesmělá! Ty snítko uvadlá, jež nerozkveteš znova, já tebe miluji víc nežli pramatku těch kobylkářů všech, jež sídlo tvé dnes chová, jimž „nezanechala’s krom jména památku“. 19

NÁVRAT.
I.
Cit nostalgie hnul se v těle mém. Já tuším pojednou růst uspané v něm síly, krev prudce bušiti žil pletivem, když s novým jarem sníh dny teplé se střech smyly. Lesk jiter zaniklých mé oko tuší, jímž obzor široký mých předků dřív se stkvěl, a mocné volání v mé vzniká duši zřít lesy kouřící se, jimiž opájel se čistý vzduch, klid vyoraných brázd, a stráně výslunné, kde kvetly anemony, zřít slunce západu se v stromy klást a mlhy padati na záhon zahrad vonný! Cit v touhu mužnící mne ve sny mládí schvíval, že v tichém pokoji mi úzko jest, a v duši znavenou, jak teplý máje příval bůh jara vítězný už slaví vjezd. A ryzí patina, jíž domov zahalen, v mém srdci žije dál, se otevírá, ač mnoho ztraceno a zbývá obrys jen z něj barev pobledlých, má dávná víra mně velí určitě po marném s láskou boji, zpět v rodná návrší jdi churav zpět, tam smaragd palouků tvé choré srdce zhojí, i kdyby ublížil mu nejvíc svět! 20 II.
Po letech jdu tedy, uštván a chor, neznámý cizinec domů, cítím už z daleka čistý dech hor, pryskyřnou vůni ze stromů. Šumí mně nad hlavou zamlklý hvozd, stráně zřím v obrysu vlídném, zpívá tam zas jako před lety drozd, jak bych se navracel s týdnem... Mlázím jdu borovým, modravý svit s nebes jde zelenou mříží, čarovnou vůní jsem vzpomínek zpit, k domovu kroky se blíží! V závrati cítím své srdce se dmout, ztiší se za chvíli krátkou, prázdný a opuštěn mládí je kout, vichr smet’ pohádku sladkou! Do rukou skrývám si hořící skráň, kukačka za lesy volá, draze jsem zaplatil životu daň, skála mně zbyla jen holá, skutečnost, ve které musí se v před, osudu kola když pádí, smrt hrozí tomu, kdo dívá se zpět, kde pláče zelené mládí... 21

MĚSTO V MLHÁCH.
Již dojíždíme. Za chvíli vlak továrnickou projde čtvrtí, a čpavým kouřem zakvílí hlas píšťaly. Stroj, jenž si drtí mlhami cestu, zastaví! Den ospalý jest. Unaveně mží řídkým deštěm na mou tvář podzimní sprška míň a méně, a svítilen jen matná zář mne vítá v pustém perronu. To jitra jsou, kde ztraceno je vše minulé a základ s tím pro příští život, příští boje... a všecko je zas zbytečným, co srdcem kdysi bouřilo... Zde není místa pro nadšení, jen vyjetou dál kráčet drahou, za jeden peníz vše se cení, i lež i pravda, s lepší snahou si koketuje veřejnost! A já, když kráčím bez opory, dav naposled už s bohem snům, teď cítím v srdci mizet vzdory, jak stříkaly by morfium v ně ruce, kterých nevidím... 22

HYMNA ŽIVOTU.
Od pravěku do věčnosti přes hranice prostoru rozpíná se tvoje říše, do nejzazších obzorů, všude vidím zlatem pláti žerdi tvojich praporů! Vidmo tvoje nekonečné spíná vesmír v objetí, nových tvarů věčný tvůrče, dřímáš v růže poupěti, v zlatém písku hvězdných plání dech tvůj slyším šuměti! Reflektorem jedním, velkým tys všech duší zářícím, v kterém tříští jsme jen pouhou, prachem v ohni hořícím, my jsme hmotou, ty však duchem mystickým a tvořícím! 25 V astrální té pláni širé vše, co žilo, žije dál, byť nad hroby pokolení píseň věků vichr vál, nezanikla Atlantida, ni jediný ideál! Já jen sbírám drobné zlomky, kapky z prsu života, jenom pěnu, která stříká z propasti, v níž klokotá věčným varem Satanovo království i Golgotha! 26

DÍVČÍ PROFIL.
Tvůj důvěřivý, dětský zrak, jenž na korsu mne hledá, mne zmate vždycky, nevím jak, ty krásko moje bledá! Ty, která věříš doposud ve štěstí, lásku, snění, ty nevíš ještě, jak osud to lidské srdce mění! Tvé čelo bílé, bez vrásky, na rtech tvých úsměv hraje, ty neznáš žití otázky a hořké jeho taje... Však mne, jenž kráčím pozdní host kol stolů lásky dále, jenž za sebou jsem spálil most, vždy dojmeš neskonale. To proto snad, že napřed vím, co ty mně můžeš dáti, co tobě dosud tajemstvím, žal jehož tebe schvátí... A přece žízním po loktech, jež sklidní duši moji, a ty jsi to, jež po letech mír přinášíš mně v boji! 27

MLÁDÍ.
Ve vzdušně bílých šatečkách jsi přeletěla přede mnou, na líci tvojí hořel nach, a vlas ti splýval s ramenou. To sálem šuměl žert a ruch a tančilo se do rána, vždy směleji tě tisknul druh při lkavé hudbě piana. A jak jsi spěla dál a dál, mne divné snění schvátilo, já opřen u zdi klidně stál, mé Mládí kolem tančilo... 28

MÉ NETEŘI.
Na mém stole, kde se tísní knihy v dlouhých hromadách, mlčelivé dokumenty, na které už sedá prach, úsměv tvůj mne vítá sladký, žití tvého jitřní nach umdlenou mou duši zdraví, tys mně světlem v temnotách! Světlem, které Život vzkřísil v nekonečném toku svém, těm, kdo věří ve spasení, jimž je láska zálivem, nad nímž klidné slunce plyne nad ztišeným obzorem! V moji práci, v moje snění dál se dívej s úsměvem! 29

LETNÍ NOC.
Ve vzdáleném parku ještě hudba hraje, vůněmi letní noc dýchá, ve stisknutích rukou láska žhavá zraje, v polibcích závrať spí tichá. Teď vzpomínám na tvé zádumčivé zraky, jiskry dvě plápolající, když visely v nebi zachmuřeném mraky, co chtěly o lásce říci! Když spadaly sluncem sežehnuté květy, v pozdrav mně kynuly z dáli, jak hluboko v moři potopené světy, nad nimiž hvězdy jen vzplály... 30

ROZMARY.
Duše má s tvojí se minula kdysi, v zahradách lásky jsme bloudili, z hříchu se společné napili mísy, tys chtěla, bychom ji rozbili... Aby už nikdo víc netoužil po ní, čistý pel znova chtěl servati, jednou jen v životě lásky květ voní, duše se pravou chví závratí! To je vše dávno... Jiná je doba, nenávist vkročila mezi nás, tu číši, ze které pili jsme oba, kdo přišel, každému podalas’! 31

ÚNOR.
Povozy temnou nocí hrčí, karneval hýří městem dnes, počestné dcerky patricijské navštívit musí všecky ples. Při lampy světle osaměl jsem; zašlé jen zlato vzpomínek svítá mně z dálky z mrtvé strže, do které kles’ můj mladý věk. Daleko odtud, kde bdí naděj, daleko odtud v země víl, bláhový duch můj v dobrodružných cestách by nyní zabloudil! Povozy temnou nocí hrčí, k tanci se plní stkvělý sál, jak by teď za mnou Faustův ďábel chladně se mému snění smál... 32

MOJE KARENINA.
Ó, mnoho bylo stesku ve smutných očích tvých, a mnoho tichých blesků se zrcadlilo v nich! Zda tušila’s ty rytmy, v nichž bilo srdce mé, když v důvěrném tom přítmí jsi sedla vedle mne? A děcko na svém klíně jsi měla, dumajíc o hříchu svém a vině, jíž planula ti líc! A v podivné té chvíli, když vše mně vzdávala’s, já smuten hladil bílý jsem děcka tvého vlas! 33

MRTVÁ LÁSKA.
V noci oné, která práh mého byla zoufalství, přivřev oči, zřel jsem v tmách, světlem z dálek jak se stkví bez návratu odcházeje, bytosti tvé bledý stín! Rozechvěných záclon lem dál se houpal, ale tys nepřišla už s večerem, oči, které nad tyrkys jemněji kdys plály, víčka namodralá uzamkla! Myrtou tuším bílý sníh čela tvého zdoben jest, kříž máš v rukách sepjatých, otevřeným oknem hvězd sláva vítá tvoji duši věčnou nocí plynoucí... Léta přejdou, v bludný kruh zapadati bude však žití moje, a můj duch, těžce postřelený pták, toužit bude tam, kde splývá jantarová kadeř tvá! Jeden život zašlápnul jsem v mládí bouřných hodinách... dáš mně svého srdce půl, věčnosti až na vahách duše má se bude chvěti v slitování doufajíc?! 34

PRÁZDNÝ ŽIVOT.
Dny a roky ubíhají v jednotvárném smutku dál, rozhlížím se udiveně, před lety kde již jsem stál! Tenkrát moji duši hřály svěžích dojmů pocely, všudy v cestách, kudy šel jsem, květy vstříc mně voněly. Vzpoura smyslů ztišila se... ale rukou nevidím, jež mé čelo hladívaly, o ty ruce jsem chudším... 35

DOJEM.
V chladnou noc, když hvězdy plály, vyšli jsme ze sálu ven, v bílém sněhu roztávaly stopy naše, jako sen takty hlavou šuměly... Zrcadla už zkalila se; zbytky párů tančících v posledním už světel jase vířily a sál už ztich’, v šatně ještě hlučno jest. Bah! Já zíval pouze nyní, noc to byla, přešlá dnes, ale dál jak by tou síní valčíku se rytmus nes’, mrtvým stínům do tance! Již jsme došli. Měsíc bledý nad krvavým jitrem plá... s Vašich ňader naposledy kytice už uvadlá voněla mi k rozchodu... 36

V EXILU.
Já opustil na vždy Prahy šumný ruch a v malé jsem přišel město z povinnosti, už hrobovým tichům zvykl si můj sluch, dům ponurý teď mne samotáře hostí. A z okna se dívám v dálku do kraje, kde podzim už mrazem slední květy kosí, kde v žloutnoucím listí víno uzraje, a znavené v slunci zhřívají se vosy. Teď rovinou tichou z lesů vyjel vlak, a bělavý proužek dýmu mizí v dáli, ó, nerad ho ztrácí s obzoru můj zrak, když těžké se mlhy chudým krajem valí. A pomalu přece ukolébán v klid těch barbarů dobrých dlouhým hynu steskem, já v mravenčí kupě zvolna musím mřít, jenž proklán jsem chtěl být jedním, čistým bleskem! 37

V NEMOCI.
Se stromu života padají květy, žádná je ruka nesbírá, brána se přede mnou v tajemné světy pomalu v dálkách otvírá... Potulné lásky! Já pro vás žil pouze, kolik však lásek, tolik ztrát, v srdci, jež chvělo se v tuše a touze, neztišil nikdo lásky hlad! Daleká cesta a polibků málo, asfodel rozkvet v ústrety, říše snů, o které vždy se mi zdálo, přijmi mne v kraj svůj zakletý! 38

A ZEMŘEŠ, ZEMŘEŠ JISTĚ...
I tvé tělo bude se rozkládat, až do vlhké vloží je hlíny, i ty půjdeš jednou na vždy spat a z duše tvé zbudou jen stíny... A stavidla věčnosti bytost tvou vpustí do širého jezera Neznáma, dál svět bude hřmíti a tvary zas růsti, však ty zmizíš, proměněn před náma! A ruce tvé studené skříží kdos, tvé zraky se uzavrou zcela, ta jiskra, jež planula z jejich os, jež nadšením byla vždy vřelá, bod jasný, kde duše tvá smála se kdysi, a plakala, duše tvá dumavá, smrt zakalí, se zemí nehybnou smísí a z života zbude jen únava... 39

NOVÉ JARO.
Zavřel jsem akta života svého, pro lásku místa v něm nezbylo, vzpomínek pouze chvějivé světlo v nachových reflexech svítilo... V rozpuku prvním napolo dítě, osud tě přivedl v ústrety, nevím, proč srdce moje se chvělo bláhově, tak jako před lety! Jarní to bouře ještě se vrací, voní zas lásky květ čarovný... Vítám tě, poutník znavený žitím, poddaný věrný své královny! Hledám to slovo, jehož zvuk zemřel v srdci mém s tesknící ozvěnou, ve tvojich loktech navždy chci míti života pohádku dosněnou! – 40

SVATEBNÍ.
Co zrálo dlouhá léta za dne a svítání, teď přetíženým klasem se ke mně naklání... Tvá ústa, jichž jsem hostem, tvých vlasů ručeje, mně šumí písní mládí, mé živí naděje! Tvé objetí jest dlouhé a půlnoc blízká jest! Chci na vše zapomenout, až pobledne svit hvězd... Ty v náručí se chvěješ, ač život volá k nám! S tvou rukou na smrt bílou chrám lásky otvírám! 41

POLEDNE.
Polední ticho leželo v polích, v trávě se nehnul ani list, v koupeli světla hořely máky, nebe se slilo v ametyst. Stanul jsem v sadě, víno kde zrálo, s bílé zdi sálal prudký žár, s paprsky slunce země se snoubíc sládnoucích plodů nesla dar. Hleděl jsem v dáli... Písečnou pouští život můj prošel, zprahlý květ, minulo dávno polední zrání, plodů však nikde nevidět... 42

ZÁPAD TOUHY.
Dnes už jdeme naposledy do lesů a do polí, rudé máky odkvetly už, ocún v lukách zbývá, zádumčivě na cestu nám vážné kynou topoly, píseň zmaru, píseň smrti vítr z polí zpívá. Ústa mlčí, ale srdcem bouří smutku přílivy, jakobys to tušila, že konec lásky naší, chápu s tebou, chápu dobře úsměv retů tesklivý, těžkou hradbu mezi nás dva někdo cizí snáší! Chápu stesk, jímž zkrvavěla náhle tvoje bledá tvář, slzy tvé mne pálí žhavě, kdo však osud změní? Člun už čeká, až zapadne lásky naší světlá zář, kalným proudem zaveze mne k břehům Zapomnění! 43

SMÍŘENÍ.
Smíření přišlo... Stručný list zvěstoval mně to rázem, v očích se tmělo, jak by sníh hustě se sypal na zem... Dlouhá ta léta opuštění mrtvá a jednotvárná najednou vstala v duši mojí, vidění všecka marná! Musím tě zase brzo zřít, ty, která držíš v rukou nejvyšší štěstí, která též bolest znáš budit prudkou! Jako by duší zašuměly peruti černých ptáků... Cítíš, jak léta opuštění zatměla srdce v mraku? 44

MATEŘSTVÍ.
Lípy zas kvetou... Vůně se vlní do polí, na něž soumrak pad’, nad zahradami měsíc se plní, lukami vzdychnul noci chlad. Potkal jsem Tebe. Oči Tvé planou, v zornicích vlahý lesk se stkví, volné Tvé šaty, větrem když vanou, zrazují Tvoje tajemství... Dávno je tomu, co jsme šli spolu... Jinému vzpučel lásky květ, v nocech jen plných těžkého bolu volal jsem jméno Tvoje zpět... Zdravím Tě lehce. V hlubinách duše jak by se trhal dravý proud, k hlavě se valil... zapad’ zas hluše... před Tebou já měl pokleknout! – 45

VE VZPOMÍNKÁCH.
Tak v srdci jsem tě nosil léta již, když odrůstala’s dětským sukénkám, ty’s duši mojí stále byla blíž a nadšení mým sila myšlenkám. Pak ostré světlo padlo v naši tvář, když z rukou tvých jsem lásky přijal skvost, ty přinesla jsi vše mně na oltář a odpustila i mou minulost! Tvých žhavých retů opojil mne dech, až věřil jsem, že láska žije dál, co bylo nám po světa zákonech, já na výsluní zraků tvých se hřál! Dnes hoře lásky rve mne nejprudší, když po tvých stopách kráčím samoten, kde vítala’s mne v měkké náručí, kde žití nového nám zasvit’ den! Dnes listopadová noc smutná je, tma opuštěným oči zamyká, na strunách lásky nikdo nehraje, jen sloka pláče, odkaz básníka! 46

ROZCHOD.
Aleje dlouhé, opuštěné, před mými zraky minuly, večer je podzimní kolébal v snění, do oken vlaku mně kynuly... Rozmoklé cesty, v něž se snášel chvílemi teskně svadlý list, jak by mne volaly na novo k žití, ke knize, v které jsem přestal číst... Bylo to v letní odpoledne... Jehličí dusně vonělo, duhové vážky se vznášely vzduchem, ve spáncích krví to šumělo... Ty jsi mně tenkrát dala s bohem, řekla’s, že rozchod nutným jest, chladně jsi pitvala vzpomínky naše, dojmy ze společných našich cest. Chtěla jsi, abych zhrdal také zjevením srdcí zázračným, abych se řezavě jako ty vysmál, z féerií lásky že zbývá dým! 47 Tenkrát jsem cítil blízkost smrti, zlomení celé bytosti, zločinná touha mou chvěla se rukou, oči se plnily lítostí... Tenkrát jsem chápal tíhu pravdy, chvíle že může vzklíčiti, ve kterékteré, nejdražší co bylo srdci, rozkoší sladkou je – zničiti! 48

LIST.
Podej mi satanův rituál, k tomu číš těžkého vína, budem dnes proklínat lásku svou, krev až se rozpění líná! Hodinu prvého setkání, ve které dřímal jed sladký, čarovné vlnění vzpomínek nikdy ať nevrátí zpátky! Paprsek, který nám duši hřál, volal ji k novému žití, v ledové pláni ať roztříštěn v nejhlubší propast se sřítí! Úsměvy, kterými hladila’s drsného života hrany, v šílené slzy nechť změní se, pekla jež svlažují brány! Stín tvůj mně chodí přes cestu, vidím ho za sebou časem, volám tě, mrtvou svou nevěstu, bolestí zlomeným hlasem! 49 Ty nemáš děcka mi zroditi, snahy mé dál jež by neslo, navždy si zůstanem cizími, záští nám do srdcí kleslo! Lože tvé nezkvete krvavě pod mými polibky v máji, ruce tvé meč drží kalený na cestě, jež vede k ráji... 50

POSLEDNÍ LÁSKA.
Sněhová bouře blíží se k městu, v kraji se dokola setmělo, vzpomínek mračno zdvihlo se v dušiduši, s havrany o závod letělo. Neslo mne k tobě, která už pozdě přišla jsi podmanit srdce mé, které jsem rozžal poslední svíce, smutečním závojem zastřené! Vidino světlá, nemám už síly bíti se o tebe, jak zná dav, mohl bych jenom píseň ti zapět, vítězství jinému přenechav! 51

ODYSSEA.
V božišti Lásky ticho je už, zaváty jsou k němu cesty, v honbě za sladkým úsměvem žen mnohými prošel jsem městy! Nyní mně svítá zlatý tvůj vlas, děvčátko šestnáctileté, v copánky dlouhé ručka ho tvá s hedvábnou mašličkou plete. Červánky hoří rudými zas horizont bezbarvé touhy, u tebe chtěl bych stráviti dnes večer tak proklatě dlouhý! Rád bych se tobě zpovídat chtěl, pohladil bílé tvé čelo, celoval oči, ve kterých už procitlé ženství se chvělo... 52

ODSOUZENÉ.
To bledničkovité děvče s tvářema vpadlýma, jež proti mně v parku sedá, mne divně dojímá, tu grisettu minulosti víc nežli záhadné mne vzpomínek v spádu rychlém teď popsat napadne: Tak divoce smělé oči, – ó, znám jich vyzvání, a umdleně svislá ňadra, necitná k líbání; čas memoiry své napsal pod oči jízlivý, kam v modravé ssedly kruhy všech vášní přílivy! Ó, melodickým že tokem jí prošel mladý věk, by nemohl nikdo říci, ni svatých myšlenek že vštěpoval někdo setbu, neb v úzké světnici jí před časem žití drama žár vzňalo v zornici. Až fialové ty skvrny na pleti křídové se spojí a z polibků všech se zdvihnou vrahové, pak zkažené krve proudem ji k smrti ubijí, a ti, kteří k dnu ji strhli, si ruce omyjí... 53

NA POMEZÍ.
Jene Brázdo, výměnkáři, ze spánku tě burcuji, padesát už roků stlíváš, kalným okem v zem se díváš, v níž tvé prvky kolují! Rod tvůj dosud hospodaří, seje, klidí na statku, všecko jde, jak tys to tušil, když jsi tvrdou hroudu krušil, pradědů svých památku! Táži se tě, mrtvý stíne, je v tvých dětech síly dost, probijí se tuhou prací, aby příští generaci zbudovaly k štěstí most? Či sem přijdou rody jiné, s nimi cizí řeč a kroj, lakotné jich ruce schvátí, oč se věky musil rváti sedlák, jemuž určen boj? Mlčíš, vetchá trosko žití, rozmělněná dávno v prach, ústa tvá já nerozváži, na hřbitově jak na stráži stín tvůj chodí v temnotách... 54

IMPROVISACE.
Mezi šosáky nenáviděna kráčíš středem jich pyšně a zpříma, s tvého klobouku černá péra vlají, hrdá, smutečná péra! Na tvé pověsti léta už hlodá zloba kramářů, počestné ženy stíny hledají ve tvé minulosti, hříchy bludného mládí! Klid však na čele sídlí ti přece, chudý vínek to uvitý v smutku, hlídač nemluvný vášní pochovaných v pustých života roklích! Klid ten nejvíce podráždí massu, která kamení na tebe zdvihá, – proč jsi blažila láskou Prinzivally městské posádky kdysi? Dávno odtáhly do jiných končin lesklé kohorty s pozdravy tvými! Dávno sřícen je palác blahobytu, v němž jsi uvykla žíti! 55 Ďábel s tebou je spokojen pouze, že jsi měnila smělými tahy pevné linie v deskách mravouky žhavé poslušna krve... Duši zpřízněnou zdravím já v tobě, sílu k odboji dávej mi, sestro, když se utkají zraky naše tvrdé, v srdci tisknu ti ruce! 56

PIRÁTI JEDOU...
Piráti jedou temnou nocí, bez cíle hustými mlhami, černá jich briga bloudí tiše zapomenutými vodami... Každý z nich dal již smrti úpis, krvavé zvykli si hlavy zřít, na jednu kartu život vsadit, pro kořist nejistou hrdě mřít – – Život můj hnije bez nadějí, k lásce už nikdo mne nevolá, po nocech v pitkách vybouřených nový den v bažinách plápolá! V takové chvíli chtěl bych státi s piráty ponuré na lodi, bít se, až kulí prostřelené tělo mé do moře zahodí!... 57

NÁVŠTĚVA.
Tys přišla mne ve snách navštívit, když nad městem vlál už mrtvý klid, jak stín jsi se shoupla lehýnký, ty čarovný květe vzpomínky! Já vrátil se v dálnou minulost, když přijel jsem k Tobě jako host, jak na saních letem spěl jsem tmou po sněhové pláni v náruč tvou! Jak tenkráte zvonků čistý hlas se tišinou noci jemně třás, až k Vašemu domu dojel jsem, kde čekala jsi mne s úsměvem. Tam dříví už v kamnech praskalo a důvěrné teplo sálalo, tvé vlasy pod mými pocely tak opojnou vůní voněly! Vše vichřice času roznesla... Já dál bloudím žitím bez vesla, a zahořklý zbyl mně v srdci vzdor, když zapadla’s navždy za obzor! 58

SETKÁNÍ.
Říjnové slunce umdleným svitem dotklo se mého čela, z vlaku jsem sestoup’ v neděli jednou, přede mnou Praha vřela... Hluboké zraky neznámých krásek blýskaly vstříc mně snivé, s rozkoší proudem dal jsem se nésti, volný jsem byl jak dříve! Výkladní skříně planuly zlatem, vesele hudba hrála, z poháru žití dlouze se napít v srdci mém touha zrála. Najednou zřel jsem blížit se k sobě postavu tvoji známou, oči tvé planou podivným leskem, cítím, že hněv můj lámou... Ty jsi to byla! Pečetí těžkou marně jsem zavřel žití, kdykoli ve snách uvidím tebe, požár se ve zrak řítí! 59 K pozdravu ruka zdvihla se tvoje, potom však volně klesla, v duši mi bylo jak plavci v moři, když ztratí všecka vesla! Jak by se ptaly oči tvé sladké, co hledám v městě cizím... Hudba zas hraje veselý pochod, v přívalu lidstva mizím... 60

IN MEMORIAM.
Na jarní večer vzpomínám, když viděl jsem tě poprvé, a slavné lásky vzkříšení mně oheň vlilo do krve. A vždycky v květů záplavě jsem vídal tebe míjeti, tys přešla jako jasný zjev, však chlad vál z tvého objetí. Dnes vím, co tenkrát bloudilo tvým zrakem, smutkem ztrhaným, co duši tvoji rdousilo, teď skončilo se šílenstvím! Co může přijít po tobě?... Po vysokých těch záchvěvech, v nichž struna duše napjatá se třásla lásky v akkordech! Dnes bičují mne vzpomínky, když bloudím světem netečně, jak na pobřeží tichých Snů jsme stáli kdysi společně! A svět chce, abych zapomněl, že hyneš ve svém žaláři, ve světlých chvílích že tekou ti žhavé slzy po tváři! 61

NÁLADA.
V parkány města rozlévá měsíc zářící klidně zlatý svit, řeka, jež proudí pod zahradami, odráží jeho lesklý štít. ..štít... Přípitky dole šeptají vlny těm, kdo se vrhli v němý hrob, – útrpným právem stíhal je osud, unikli mu však beze stop! Čím byla láska, sláva a štěstí! Plameny, které dohoří, bludičky, které svítaly chodcům v života drsném pohoří! Přecházím jizbou. Měsíční světlo táhne mne dolů do hlubin... Přijdu snad jednou! S umdlenou hlavou věčnosti sladké klesnout v klín! 62

PŮLNOČNÍ VIDĚNÍ.
Hluboká půlnoc... Hodiny bijí na věži zvolna dvanáctou, kovové tóny v duši se ryjí, stíny se plíží hluchou tmou... V zrcadle modré plaménky hoří, budoucnost vidím zrádnou v nich, ztroskotán pluji po mrtvém moři ostrovů kolem Blažených... Na vše je pozdě! Na dívčí líce, na jásot dětí, úsměv žen, na hradbách Vzdoru stojím já sice nepřemožen, však opuštěn... 63

PÍSEŇ STARÉHO TRUVÉRA.
Vracím se z výpravy za láskou žen, měsíc mne provází pouze, kůň můj už klopýtá, zděravěl plášť, z vrboví chechtá se nouze. Sloužil jsem paním, jež sestárly dnes, modlí se za moje hříchy, zatím, co na slunci lásky jsem stál, bodláčím vzrostly mé líchy. Lichváři sebrali dědiny mé, zbyla mně nestálá duše, k prázdnému žlabu můj ospalý kůň s malou jen nadějí kluše. Ohlédnout chci se u sousedů svých, kde která dcerka jim zbývá, loutna má, uvyklá romancím jen, písničku o chlebu zpívá..zpívá... 64

MINULOST.
Zapadá, zvolna zapadá obraz tvůj do říše stínů, na stráních, sluncem sžehnutých, trsy jen zbývají blínu... Dozrály plody dokola, druhý věk k žití se hlásí, duše má bdí však samotna, prázdnými vidím své klasy. Umírá, zvolna umírá touha v mé tesknící duši, vzdálený stín tvůj srdce mé za sebou v nocech jen tuší. Chladně mi sáhne na čelo, horkou když třeštívá krví, jak by mně rety bledými polibek smrti dal prvý... 65

DEŠTIVÁ NOC.
Celou noc prší... kapek spád nepřestal v okna bubnovat, od lože mého prchnul sen, hodiny bdím už rozteskněn... hodiny dlouhé, k umírání, hallucinace hoří v skráni... V mlhách se topí dusná noc, do srdce sáhla pekla moc, zoufalství dlouhý, těžký stín ulehnul duše do hlubin... zajiskří se mně z černých mraků hvězdičky dvou jen vlídných zraků?! 66

V HODINÁCH POZDNÍCH...
V hodinách pozdních, dům když ztichne celý, pendlovky pouze ruší klid mých stěn, záclony těžké tlumí světlo z ulic, nad obrazem tvým dumám nakloněn... V plesových šatech, pohádkově bílých, na mne se díváš zrakem tesklivým, vzpomínky bolest, hlodající tiše, pijáků zvykem vínem zapíjím... V bezesných nocech navracíš se ke mně, v pohovku prázdnou sedá bledý host, dlouze se dívá, odejde pak němě zapadnout v hrob, jenž zve se Minulost! 67

VE STARÉ PEVNOSTI.
Pevností starou bloudím dnes, večer spí v tušení jara, v ulicích dozněl dětí ples, nad řekou chvěje se pára... Prošel jsem každý známý kout, zamlklé minul jsem domy, volně tu dýchám, sproštěn pout, košaté kvetou teď stromy... Zašel jsem v tiché náměstí. Socha tam světcova stojí, spředena v staré pověsti, proti nimž rozum dnes brojí. Já bych však věřil všemu dnes, lásce, jež ve vzduchu taje, podivnou vůni s nebe snes’ někdo sem v zapadlé kraje. Vichřice času letí zpět... Musím zřít drahá mně místa, kde rozkvet’ první lásky květ, touha mne zpíjela čistá... 68 K starému domu došel jsem, milenku hostíval moji, navždy je vyryt v srdci mém, kyne mi ve všedním boji. Patnáct let dlouhých dělí mne od oněch bláhových chvílí... mžikem však duše přehlídne obrazy, které se smyly... Na prahu stojí mladý hoch, s děvčátkem směje se právě, tak jsem kdys já tu státi moh’ – trysklo mně s výčitkou v hlavě... Záclony jsou však spuštěny, za nimi hluché tmy leží, ztraceny, navždy ztraceny v mlhách spí obrysy věží! 69

NEVĚSTĚ.
S umdleným zrakem čekám už dlouho na březích, kde jen korál zkvet’, Nadějí zřel jsem klamavé lodi, racků jsem stíhal prudký let, bouře jsem přečkal, ssinalá těla oči si zvykly prohlížet... V tajemných dálkách jednoho jitra obláček vyplul z bílých pěn... Ty jsi to byla, vlídná a čistá, úsměv ti na rtech zářil jen, Budoucna závoj ruce tvé nesly, první, jenž nebyl potřísněn... Vesele vlajky třepou se větrem, v zeleni skryl se břehů pás, do šeré Morgue mých vzpomínek teskných plného slunce padnul jas, zemi a lidem říci jdu hrdě, navždy že láska spojí nás! 70 OBSAH.
I. MRTVÉ DÁLKY.
Úvodní sloky7 Jarní illuse9 Park v zimě10 Jarní večer11 Zbořené domy12 Sobotní večery13 Po dešti14 Sonet hradecký15 Po žních16 V jeseni17 Naposled v lese18 Při čtení staré kroniky19 Návrat I.20 Návrat II.21 Město v mlhách22
II. O ŽIVOTĚ A O LÁSCE.
Hymna Životu25 Dívčí profil27 Mládí28 Mé neteři29 Letní noc30 Rozmary31 [71] Únor32 Moje Karenina33 Mrtvá láska34 Prázdný život35 Dojem36 V exilu37 V nemoci38 A zemřeš, zemřeš jistě...39 Nové jaro40 Svatební41 Poledne42 Západ touhy43 Smíření44 Mateřství45 Ve vzpomínkách46 Rozchod47 List49 Poslední láska51 Odyssea52 Odsouzené53 Na pomezí54 Improvisace55 Piráti jedou57 Návštěva58 Setkání59 In memoriam61 Nálada62 Půlnoční vidění63 Píseň starého truvéra64 Minulost65 Deštivá noc66 V hodinách pozdních67 Ve staré pevnosti68 Nevěstě70
E: lp; 2005 [72]