NÁVRAT.

Adolf Červinka

NÁVRAT.
I.
Cit nostalgie hnul se v těle mém. Já tuším pojednou růst uspané v něm síly, krev prudce bušiti žil pletivem, když s novým jarem sníh dny teplé se střech smyly. Lesk jiter zaniklých mé oko tuší, jímž obzor široký mých předků dřív se stkvěl, a mocné volání v mé vzniká duši zřít lesy kouřící se, jimiž opájel se čistý vzduch, klid vyoraných brázd, a stráně výslunné, kde kvetly anemony, zřít slunce západu se v stromy klást a mlhy padati na záhon zahrad vonný! Cit v touhu mužnící mne ve sny mládí schvíval, že v tichém pokoji mi úzko jest, a v duši znavenou, jak teplý máje příval bůh jara vítězný už slaví vjezd. A ryzí patina, jíž domov zahalen, v mém srdci žije dál, se otevírá, ač mnoho ztraceno a zbývá obrys jen z něj barev pobledlých, má dávná víra mně velí určitě po marném s láskou boji, zpět v rodná návrší jdi churav zpět, tam smaragd palouků tvé choré srdce zhojí, i kdyby ublížil mu nejvíc svět! 20
II.
Po letech jdu tedy, uštván a chor, neznámý cizinec domů, cítím už z daleka čistý dech hor, pryskyřnou vůni ze stromů. Šumí mně nad hlavou zamlklý hvozd, stráně zřím v obrysu vlídném, zpívá tam zas jako před lety drozd, jak bych se navracel s týdnem... Mlázím jdu borovým, modravý svit s nebes jde zelenou mříží, čarovnou vůní jsem vzpomínek zpit, k domovu kroky se blíží! V závrati cítím své srdce se dmout, ztiší se za chvíli krátkou, prázdný a opuštěn mládí je kout, vichr smet’ pohádku sladkou! Do rukou skrývám si hořící skráň, kukačka za lesy volá, draze jsem zaplatil životu daň, skála mně zbyla jen holá, skutečnost, ve které musí se v před, osudu kola když pádí, smrt hrozí tomu, kdo dívá se zpět, kde pláče zelené mládí... 21