V EXILU.

Adolf Červinka

V EXILU.
Já opustil na vždy Prahy šumný ruch a v malé jsem přišel město z povinnosti, už hrobovým tichům zvykl si můj sluch, dům ponurý teď mne samotáře hostí. A z okna se dívám v dálku do kraje, kde podzim už mrazem slední květy kosí, kde v žloutnoucím listí víno uzraje, a znavené v slunci zhřívají se vosy. Teď rovinou tichou z lesů vyjel vlak, a bělavý proužek dýmu mizí v dáli, ó, nerad ho ztrácí s obzoru můj zrak, když těžké se mlhy chudým krajem valí. A pomalu přece ukolébán v klid těch barbarů dobrých dlouhým hynu steskem, já v mravenčí kupě zvolna musím mřít, jenž proklán jsem chtěl být jedním, čistým bleskem! 37