NAPOSLED V LESE.

Adolf Červinka

NAPOSLED V LESE.
Já naposled šel rozloučit se s lesy, když s polí zoraných chlad vlhký vál, a napadlého listí žlutou směsí vzdech agonie zvolna dozníval... A přede mnou se holubi již zdvihli, ve vzduchu zašuměl jich dlouhý šik, na obzoru řad modřínů vstal štíhlý a kontury své v sítnici mou vstřik’. A z mezí smuteční šla květů vůně, sen velkých hřbitovů v nich roztříštěn, ó žhavé pánve západů, ó tůně, kam zašlých dnů je přelud pohroužen! Teď sténavá jen hudba vichru zazní ve tmavých vršcích stromů zvážnělých, les celý tone v spadlých listů lázni a hrdliček již zmlknul jasný smích... Tma řítí se mně ve zrak... Tepny buší tu zrychleně, jak praská jehličí, až přijde jaro, jež les v dálkách tuší, zda moje touha s ním též vyklíčí? – 18