VE STARÉ PEVNOSTI.

VE STARÉ PEVNOSTI.
Pevností starou bloudím dnes, večer spí v tušení jara, v ulicích dozněl dětí ples, nad řekou chvěje se pára... Prošel jsem každý známý kout, zamlklé minul jsem domy, volně tu dýchám, sproštěn pout, košaté kvetou teď stromy... Zašel jsem v tiché náměstí. Socha tam světcova stojí, spředena v staré pověsti, proti nimž rozum dnes brojí. Já bych však věřil všemu dnes, lásce, jež ve vzduchu taje, podivnou vůni s nebe snes’ někdo sem v zapadlé kraje. Vichřice času letí zpět... Musím zřít drahá mně místa, kde rozkvet’ první lásky květ, touha mne zpíjela čistá... 68 K starému domu došel jsem, milenku hostíval moji, navždy je vyryt v srdci mém, kyne mi ve všedním boji. Patnáct let dlouhých dělí mne od oněch bláhových chvílí... mžikem však duše přehlídne obrazy, které se smyly... Na prahu stojí mladý hoch, s děvčátkem směje se právě, tak jsem kdys já tu státi moh’ – trysklo mně s výčitkou v hlavě... Záclony jsou však spuštěny, za nimi hluché tmy leží, ztraceny, navždy ztraceny v mlhách spí obrysy věží! 69