VE STARÉ PEVNOSTI.
Pevností starou bloudím dnes,
večer spí v tušení jara,
v ulicích dozněl dětí ples,
nad řekou chvěje se pára...
Prošel jsem každý známý kout,
zamlklé minul jsem domy,
volně tu dýchám, sproštěn pout,
košaté kvetou teď stromy...
Zašel jsem v tiché náměstí.
Socha tam světcova stojí,
spředena v staré pověsti,
proti nimž rozum dnes brojí.
Já bych však věřil všemu dnes,
lásce, jež ve vzduchu taje,
podivnou vůni s nebe snes’
někdo sem v zapadlé kraje.
Vichřice času letí zpět...
Musím zřít drahá mně místa,
kde rozkvet’ první lásky květ,
touha mne zpíjela čistá...
68
K starému domu došel jsem,
milenku hostíval moji,
navždy je vyryt v srdci mém,
kyne mi ve všedním boji.
Patnáct let dlouhých dělí mne
od oněch bláhových chvílí...
mžikem však duše přehlídne
obrazy, které se smyly...
Na prahu stojí mladý hoch,
s děvčátkem směje se právě,
tak jsem kdys já tu státi moh’ –
trysklo mně s výčitkou v hlavě...
Záclony jsou však spuštěny,
za nimi hluché tmy leží,
ztraceny, navždy ztraceny
v mlhách spí obrysy věží!
69