ZPÍVAJÍCÍ PLAMENY.
V bouřné noci červencové
rychlík se mnou ve tmách hřměl,
z poslední své dovolené
do Prahy jsem odjížděl.
Na sametu kleslou hlavu
v oblak halil cigar dým,
poddal jsem se přemítání,
snům a cílům vzdáleným.
Ještě jednou táhly duší
lány sluncem zalité,
stinné lesy, tiché meze,
domy v zeleň ukryté,
z paměti jsem vyvolával
světlých šatů lehký šum,
měkkou kadeř dívčích vlasů,
sladkou jako opium...
A s tou hlavou, plnou snění,
výbojný a rozmarný,
vracel jsem se ztichlým městem
do své staré kavárny.
25
Nad svou kávou usednul jsem,
poslední už noční host,
venku šuměl tichý příval,
tesklivý jak minulost...
Plynové jsem slyšel náhle
kolem zpívat plameny,
píseň, kterou zná jen město,
život ve zdech zavřený.
Zpívaly mně o radostech,
jež má počítací stroj,
člověk, který v šedém prachu
o život svůj vede boj,
o massách, jež do továren
sociální honí řád,
mezi žitím, mezi smrtí,
o kus chleba jen se rvát,
o dvorech, kam nepřichází
slunce ani v poledne,
kde líc dívčí, oheň v zraku
pohasne a pobledne, –
o těch, kdož jsou odcizeni
Zemi, sluncem prohřáté,
do které se navracejí
stíny mrtvé, vyssáté...
Dlouho ještě zpívaly mně
plynové ty plameny,
až si ke mně přisednula,
svítíc svými rameny,
26
bludná kráska s cigaretou,
s úsměvem, zda dovolím...
Duše města vítala mne
lásky jedem opojným!...
Takto upír v noci vstávávstává,
myslím v prudkém pohnutí,
horkou krev když vystřebává,
chladí ránu perutí...
27