ZPÍVAJÍCÍ PLAMENY.

ZPÍVAJÍCÍ PLAMENY.
V bouřné noci červencové rychlík se mnou ve tmách hřměl, z poslední své dovolené do Prahy jsem odjížděl. Na sametu kleslou hlavu v oblak halil cigar dým, poddal jsem se přemítání, snům a cílům vzdáleným. Ještě jednou táhly duší lány sluncem zalité, stinné lesy, tiché meze, domy v zeleň ukryté, z paměti jsem vyvolával světlých šatů lehký šum, měkkou kadeř dívčích vlasů, sladkou jako opium... A s tou hlavou, plnou snění, výbojný a rozmarný, vracel jsem se ztichlým městem do své staré kavárny. 25 Nad svou kávou usednul jsem, poslední už noční host, venku šuměl tichý příval, tesklivý jak minulost... Plynové jsem slyšel náhle kolem zpívat plameny, píseň, kterou zná jen město, život ve zdech zavřený. Zpívaly mně o radostech, jež má počítací stroj, člověk, který v šedém prachu o život svůj vede boj, o massách, jež do továren sociální honí řád, mezi žitím, mezi smrtí, o kus chleba jen se rvát, o dvorech, kam nepřichází slunce ani v poledne, kde líc dívčí, oheň v zraku pohasne a pobledne, – o těch, kdož jsou odcizeni Zemi, sluncem prohřáté, do které se navracejí stíny mrtvé, vyssáté... Dlouho ještě zpívaly mně plynové ty plameny, až si ke mně přisednula, svítíc svými rameny, 26 bludná kráska s cigaretou, s úsměvem, zda dovolím... Duše města vítala mne lásky jedem opojným!... Takto upír v noci vstávávstává, myslím v prudkém pohnutí, horkou krev když vystřebává, chladí ránu perutí... 27