JARO NA VYŠEHRADĚ.

Adolf Červinka

JARO NA VYŠEHRADĚ.
Praha mně u nohou leží, sta světel kolem se kmitá, daleko za mosty, ve tmách, kreslí se kontury Víta... Povozy hrčí a duní, výkřiky nesou se nocí, pode mnou bije se život v nárazech bídy a moci... Jarní sem zalétá vítr, vlažný a zázračně měkký, k staletým, zčernalým hradbám stoupá šum tesknící řeky. V klenutých loggiích hasnou milenců tlumená slova, věky se dívají tiše, láska jak vykvetá znova. V prsou mých touha zas roste, bez mezí, břehů a hrází, do staré, zpuchřelé stavby ohnivé pochodně hází... 48 Chtěl bych žít životem silným, jak mně to srdce jen velí, na bludné života lodi prapor svůj rozvinout smělý, nebýt jen osudu stínem, který se v propastech tají, ke slunci zdvihám své ruce, nejsladší plody kde zrají! 49